Svítání

NÁVRAT

Rozhlédl se, ale nic neviděl. Vše se lehce chvělo… země i vzduch. Jestli se ovšem to, na čem stál, dalo vůbec nazývat zemí. Spíše měl pocit, že stojí v jemném oparu, který ho nadnáší. Ač se to zdálo neuvěřitelné, vzduch se třpytil, jako by byl nasycen milióny drobných diamantových krystalků, od nichž se odrážely sluneční paprsky. I slunce zde bylo zvláštní. Zářilo intenzivně, ale nehřálo, spíše trochu chladilo.

Nehybně stál a díval se kolem sebe. Poslední, co si pamatoval, byl okamžik, kdy za ní skočil z útesu… za dívkou, kterou zahlédl na tržišti. Když se k ní chtěl přiblížit, rozběhla se a utíkala tak rychle, že jí sotva stačil. Vyběhla na skalnatý útes za městem, pod nímž burácel oceán. Ohlédla se, a jakmile viděla, že k ní běží, skočila. Skočila z útesu. Rozběhl se ještě rychleji, chtěl ji zachytit, ale mezi prsty mu proklouzly už jen její vlasy. Nepřemýšlel a skočil za ní. A pak, pak se objevil tady. Namísto toho, aby se pral s vlnami oceánu, stál v zářivé krajině bez obzoru. Vzpomínal si na tlak, který cítil, když skočil. Tlak tak silný, že měl pocit, že mu rozdrtí všechny kosti v těle.

Najednou před sebou uviděl malou zlatou jiskru, která se pomalu zvětšovala, až byla vysoká skoro jako on. Pak zlatá jiskra stáhla své paprsky a před ním stála dívka z tržiště. Sledoval ji ve strnulém úžasu. Bílé roucho, splývající až na zem kolem její  drobné útlé  postavy, měla vepředu sepnuté diamantovou sponou. Vlasy jí v jemných vlnách sahaly až k pasu. A oči, v nichž se odráželo slunce, byly nekonečně hluboké. Pomalu se do nich propadal, až měl pocit, že ztrácí vědomí.  Slyšel tichý jemný hlas: ,,Opatrně…”

Nechtělo se mu vracet z té hloubky či dálky, kam padal, ani sám nevěděl. Lehce si promnul oči a pozoroval dívku před sebou. Dívku, již obklopovalo zlaté světlo s diamantovými odlesky, které ji dělalo ještě krásnější.
,,Kde to jsem?” Zeptal se.
,,V místě absolutní jednoty. V Království Jednoho.”
Nikdy o takové zemi neslyšel. Uvědomil si, že se chová nezdvořile. ,,Já jsem Lohas.” Nesměle jí podal ruku. Dívka se ale jen nepatrně uklonila.
,,Dharna.”
Přestože se ho ani nedotkla, měl pocit, že ho celého obklopuje.
,,Jak jsem se sem dostal?”
,,Proskočil jsi za mnou portálem. Stihl jsi to dřív, než se portál uzavřel.”
Slyšel už vyprávění o branách do jiných dimenzí, ale vždy si myslel, že to jsou jen pohádky pro děti. ,,Jak je to možné?”
,,Možné je vše,” usmála se Dharna, ,,myslím, že bychom měli vyrazit.”
,,Vyrazit? Kam?”
,,Na cestu přece.”

Tato dívka byla opravdu zvláštní. Mluvila v hádankách, neurčitě. Nic mu nevysvětlovala. V žádném směru se nepodobala ženám, které znal. Bude opravdu lepší, když půjdou. Vypadá to, že je to jediný způsob, jak zjistit, proč tu je a jak se odsud dostane. Rozhlédl se kolem. Kromě třpytícího se vzduchu neviděl nic, obzor byl v nedohlednu a možná tady ani žádný obzor  nebyl. Neuměl si tu nezvyklou prázdnotu, která ale nenaháněla strach, nijak vysvětlit.

Dharna lehce mávla rukou a před nimi se objevila cesta, na jejímž konci stál rozložitý chrám. Opaleskující, se sloupovím a zlatou pyramidou s azuritově modrou hvězdou uprostřed čelního štítu. Dharna vykročila.
,,Tak pojď…” otočila se na něj. Ale on se nemohl ani pohnout. Portál, neznámá země, chrám, který se objeví na lusknutí prstů. Už toho začínalo být moc.
,,Některé věci vidí jen ti, kteří je umí vidět, nebo ti, kteří je vidět potřebují. Bojíš se snad?”
Lohas směle udělal několik kroků vpřed. Bát se. To nikdy! Proskočil přece portálem. Zvládne vstoupit i do chrámu. Je to jen chrám, uklidňoval se. Dharně se zvlnily rty v mírném úsměvu a pokračovala směrem ke chrámu. Lohas ji následoval.
Na schodech se zastavila: ,,Jsi připraven vstoupit?”
Nevěděl, co ho čeká. Tak jak mohl být připraven? Ale dovnitř půjde určitě. ,,Ano.” přikývl.

Dharna zlehka otevřela vysoké dveře chrámu. Na to, co uviděl uvnitř, připraven vskutku být nemohl. Stěny zářily barvami, které ani neuměl popsat a uprostřed stála brána. Brána z rudého světla. Udělal krok zpět. Vypadala hrozivě i bezpečně zároveň. Na každé straně brány stál jeden kněz. Dharna k nim přistoupila a tiše s nimi rozmlouvala. Lohas si uvědomil, že s nimi nemluví tiše, že s nimi mluví beze slov. Vnímal drobné chvění, připomínající šumění listí ve větru, ale více rozeznat nedokázal.
Po chvilce se  k němu otočila a pokynula mu rukou: ,,Brána je připravená. Můžeš vstoupit. ”
Rád by věděl, proč by tam měl vstupovat, ale nikdo – ani Dharna ani kněží – nevypadali, že by mu to chtěli vysvětlovat. Nechtěl vyhlížet jako zbabělec. Přišel až k bráně, zhluboka se nadechl a udělal poslední nezbytný krok.

Vše se otřásalo, bylo mu nesmírné horko… a najednou viděl muže, jenž byl v komnatě plné zlatých truhlic s penězi a šperky, oděn ve zlatém kabátci a radostně a pyšně přepočítával své bohatství. Ten muž byl on sám. Nemohl tomu uvěřit. On přece nikdy žádné bohatství neměl a na žádném nelpěl. Nadbytek peněz mu přišel nepodstatný. Stačí tolik, aby nestrádal a víc nepotřebuje.

Obraz se změnil. Najednou přišla povodeň, všechno zlato spláchla a ten stejný muž tam stál v roztrhaných šatech, pohublý, špinavý a vyčerpaný. Stál před malinkou vesnickou kapličkou, na jejíchž schodech seděl mnich neurčitého věku. Pomalu si sedl vedle mnicha a se sklopenou hlavou plakal a plakal. Mnich vytáhl z kapsy jablko, rozpůlil ho a jednu půlku podal tomu muži. Muž zakroutil hlavou, ale mnich byl neodbytný. Trval na tom, že mu půlku svého jablka dá. Muž si váhavě vzal nabízené jablko. Z kapsy rozervaného pláště vytáhl malinký valounek zlata. Byl tak malý, že se mu v dlani téměř ztrácel. Natáhl dlaň směrem k mnichovi a zlatý valounek mu opatrně vhodil do mošničky.

Najednou obraz zmizel. Lohasovi se začala točit hlava. Radši zavřel oči, a  když je otevřel viděl, že opět stojí vedle Dharny. Zmizeli kněží i brána a oni dva stáli sami v chrámu.
,,Co to bylo za divný příběh. Jak jsem pojednou mohl vidět sám sebe v životě úplně někoho jiného?”
,,Včas se vše dozvíš,” odpověděla Dharna, ,,nyní musíme pokračovat, nemáme času nazbyt.”
Prošli dál, hlouběji do chrámu. Dveře do další místnosti už nebyly tak velké jako ty vstupní a otevřely se samy, ještě než se k nim přiblížili. Místnost omamně voněla, až se Lohasovi zavírala víčka. Uprostřed na bílé,  dlážděné podlaze bylo velké oranžové kolo.
,,Stoupni si doprostřed.” pobídla ho Dharna.
Jen co se druhou nohou dotkl středu kola, začalo se kolo prudce točit. Lohas se musel moc snažit, aby udržel rovnováhu. Hlava se mu motala, do toho ta opojná vůně.

Viděl sám sebe ležícího na poduškách. Všude kolem něj byly krásné ženy. Drobné i vysoké, štíhlé, plavé, tmavovlásky. Všechny se na něj usmívaly, sváděly ho. Hladily. Obskakovaly. Bylo to tak příjemné. Ale vypadal, že už ho to nebaví. Ani se neusmál, když ho jemnými prsty hladily. Znuděně a svým způsobem nešťastně se na ně díval. Pak jednu z dívek chytl za ruku. Přitáhl si ji k sobě. Něco jí zašeptal do ucha, ale ona jen odmítavě zavrtěla hlavou, zasmála se a odběhla. Podobné to bylo i s dalšími. Sladce se usmívaly, ale v úsměvu nebyla opravdovost. Vypadaly jako krásné prázdné nádoby… bez obsahu. Po chvíli všechny ženy zahnal a seděl smutně sám na lehátku.

Lohas cítil, jak je v tomto příběhu smutný. Všechny ty krásné ženy, které mu nabízely vše fyzické, oč žádal, ale poprosil-li je o něco víc, o náklonost intimnější než fyzickou, nechápavě vrtěly hlavou a nerozuměly tomu, co říká. A ten strach a následná lítost, že bude sám a opuštěný, byl obrovský. Ale někde na konci jeho mysli nebo srdce se pomalu rodila myšlenka, že možná je lepší být sám o samotě, než sám mezi mnohými.

Lohas cítil, že se pohyb kola zastavil. Otevřel oči. Dharna mu podala ruku. Byla tak hebká. Téměř necítil její dotek. Jemně ji držel a doufal, že ten dotek nikdy neskončí. Ruku v ruce přišli do další místnosti. Místnost byla naplněná čímsi šedým a lepkavým, ale kupodivu tím šlo bez obtíží projít. Jen se pak Lohas cítil zašpiněný. ,,Co to je?” Zeptal se mlčky Dharny.
,,To jsou všechny tvé negativní myšlenky, které jsi kdy stvořil.”
Nemohl tomu uvěřit. Tolik negativních myšlenek bez lásky. To přece snad ani není možné. Zastavili se před velkou zlatou šesticípou hvězdou, která stála uprostřed místnosti.
,,Opři se o tu hvězdu.” pobídla ho Dharna.

Lohas si stoupl zády ke hvězdě. O střední horní cíp si opřel hlavu, zvedl ruce a opřel si je o boční cípy, stejně tak si opřel nohy o ty spodní. Cítil, že se hvězda k němu přilepila. Končetiny a krk mu objala sotva viditelná pouta. Nemohl se ani pohnout. Nejdřív měl vztek, co to je za špatný vtip. Po chvilce začal notně zuřit. Jeho přece nebude nikdo zesměšňovat. Všiml si, jak šedá hmota začala v místnosti vířit a rejdit. Čím více zuřil, tím byla divočejší. Začala na něj útočit, ale vždy těsně před tím, než do něj narazila, změnila směr. Měl pocit, že se mu všechny jeho myšlenky vysmívají a že se jeho bezmocí a vztekem pěkně baví.

Už chtěl zavolat Dharnu o pomoc. V tom si uvědomil, že ji nikde nevidí. Jediné, co ho napadlo, bylo zklidnit svůj dech. Pomalu zhluboka dýchal. S pravidelným dýcháním se zklidňovala i jeho mysl. Myšlenkové chomáče se pomalu zastavovaly a klesaly k zemi, až se v prostoru už nic nepohybovalo a vše leželo klidně na zemi jako velké chuchvalce prachu. Pouta zlatožluté hvězdice povolila. S úlevou od ní odstoupil. Jak si třel bolavá zápěstí, slyšel Dharnin jemný hlas: ,,Výborně.”

Uprostřed další místnosti byla na běloskvoucí mramorové podlaze obrovská růže. Byla tak nádherná. Pozvolna začala skládat své okvětní lístky a vytvořila poupě. Lohas pocítil bolest za hrudní kostí.
,,Růže reaguje na množství bezpodmínečné lásky, které jsi schopen vyzářit.” vysvětlovala mu Dharna.
Lohas se na ni zklamaně podíval: ,,To znamená, že nejsem schopen vyzářit žádnou bezpodmínečnou lásku?”
Zavrtěla hlavou: ,,Tak to určitě není. Kdyby to tak bylo, růže by uvadla. Lásku v sobě máš, jen ji držíš uvnitř. Běž za růží  a přesvědč ji, že jsi schopen ze sebe vydat všechnu lásku, která v tobě je.”
Lohas pozvedl obočí? ,,Ale jak? Jak to mám udělat?”
,,Určitě na něco přijdeš. Běž už.” povzbudila ho úsměvem.

Lohas se přistoupil k poupěti a jemně pohladil sevřené okvětní plátky. Poupě se pod jeho dotekem nepatrně zachvělo. ,,Doufám, že to je dobré znamení.” pomyslel si. Snažil se vzpomenout na všechny radostné okamžiky svého života. Na okamžiky, které ho naplňovaly láskou. Na štěně, které dostal jako malý chlapec. Na radost, když se mu narodila mladší sestra. Na svou první lásku. Poupě  se zlehounka rozevřelo. ,,Už jsem vyčerpal všechny zásadní okamžiky, které mne naplňovaly láskou tak velkou, že se budu vznášet… a stejně to nestačí.” povzdechl si v duchu. ,,Přemýšlej. Přece to nevzdáš. Když ses vypořádal s agresivními myšlenkami, vypořádáš se i s tímto. Co ti udělalo radost, který okamžik byl v tvém životě opravdu nádherný?” pobízel sám sebe.

Náhle se mu začala vracet vzpomínka z doby, kdy mu bylo asi 12 let. Vracel se od babičky a zastavil se na útesu. Na útesu, ze kterého dnes skočil za Dharnou. Moře burácelo, sluneční paprsky se odrážely v jeho vlnách, až to vypadalo, že se na každé vlně tvoří malá duha. Byl to úžasný pohled. Tenkrát se cítil naplněný, naplněný láskou, která nešla pojmenovat, nebyla to láska k někomu či něčemu konkrétnímu, ale láska ke všemu a ke všem. Měl pocit, že miluje každé stéblo trávy, po které jde. To byl asi nejhezčí zážitek jeho života. Ucítil opojnou vůni růží. Opatrně otevřel oči. Růže byla do široka rozevřená. Dharna stála vedle něco a radostně se usmívala: ,,Ráda bych ti dopřála ještě pár těchto nádherných okamžiků, ale musíme jít.” Lohas přikývl.

Stěny další místnosti byly modré, uprostřed stály velké bílé sloupy. Mezi těmito sloupy byly váhy, jejichž jedna miska byla zatížena obrovským závažím. Před váhami stál vysoký muž v kouřově modré kápi.
,,Nebojíš se vstoupit na váhy pravdy?” Zeptal se Lohase. Ale než Lohas stihl odpovědět, chytil ho muž v pase a postavil ho na misku, která byla ve vzduchu. ,,Váhy pravdy ukáží, jak moc jsi pravdivý vůči sobě i vůči ostatním. Zda to, co jde z tvých úst, nejsou jen falešná háďata. Zda tvé myšlenky jsou průzračně čisté či zkalené jak řeka po bouři.” hřímal strážce vah.
V Lohasovi byla malá dušička. Určitě někdy lhal a určitě o všech lidech nesmýšlel jen hezky.
,,Soustřed se na své nitro, na to, kým doopravdy jsi.” slyšel Dharnu ve své mysli. Stejně jako ve třetí místnosti, zklidnil svou mysl a ponechal vědomí soustředěné ve svém nitru. Prohřešky udělal, ale omluvil se. Nikomu se nevysmíval a nikoho nepomlouval. Jeho otec byl velmi čestný muž a on se snažil být jako on. Váhy se pomalu začaly hýbat a Lohas cítil, jak klesá. Podíval se na misku se závažím. Už byly skoro vyrovnané. Jazýček vah jemně kmital, než se ustálil. Lohasova miska byla nepatrně nad miskou se závažím pravdy.
Strážce vah si spokojeně mnul vousy: ,,To by stačilo na průchod do další místnosti.” Podal Lohasovi ruku, aby mohl z vah seskočit.

Zrcadlo, které bylo v další místnosti, mělo indigový rám osázený křišťály. Tak jemnou práci Lohas ještě nikdy neviděl. Podíval se do zrcadla a začaly se mu před očima míhat obrazy. Viděl sebe jako malého chlapce, sebe jako starého muže v drahých šatech, sebe jako dívku, sebe jen jako sloup světla s nepatrně naznačenými obrysy. Nevěřícně na zrcadlo zíral. Co to všechno má znamenat? Dharna jemně otočila jeho obličej k sobě, byla najednou stejně vysoká jako on. Zlehka mu foukla doprostřed čela. Oblast nad kořenem nosu ho začala ukrutně bolet. Po pár nekonečných okamžicích prudká bolest polevila. V zcadle uviděl rozzářenou tvář Dharny: ,,Gratuluji, tvůj vnitřní zrak byl očištěn a navrácen do původní podoby.”

Za zdobenou branou posledních dveří ho čekal obrovský fialový vír. Vypadal nebezpečně, ale známě. Přistoupil k jeho okraji a vložil do něj ruku. Vír ho začal nadlidskou silou vtahovat. Něco malého se v něm bránilo. Bálo se, nedůvěřovalo. Potlačil v sobě ten malý ustrašený hlas a vstoupil do víru s vírou, že se mu nemůže nic stát, že On – Bůh – se o něj vždy postará. A že každá zkušenost, kterou podstoupí, je jen pro jeho osobní dobro. Viděl proti sobě svého dvojníka, který měl uprostřed hrudi černou ledovou kru a obklopoval ho šedý mrak.

Upřeně ho pozoroval. To přece nejsem já, nebo jsem? Mé stinné já? Jak to bylo…? Jak zněla ta věta… ,,Silou lásky se dá přeměnit veškerá temnota ve světlo.” Vyslal svému temnému dvojníkovi co největší množství lásky, jíž byl schopen. Šedý mrak se pomalu rozjasňoval a černá kra roztávala, až uprostřed hrudi jeho dvojníka zazářil růžovo-modro-žlutý plamen. Lohas cítil pálení za hrudní kostí. Dvojník i vír zmizeli.

Dharna mu stiskla ruku a usmívala se svým oslnivým úsměvem hvězd:
,,Konečně jsi to dokázal. Vítej doma, Lohasi.”
Lohas se na ni zmateně podíval: ,,Doma?”

Přiložila mu ruku na čelo a on viděl je dva v něžném objetí. Po chvíli se obraz rozplynul a on se ocitl na nějakém zasedání, kde ho jeho společníci přemlouvali, že když se s nimi spojí, bude mít moc a nikdo ho neohrozí. Bude moci vládnout a dělat si, co chce. Mít ženy, které chce, a nikdo nebude rozhodovat o jeho osudu. Zprvu odporoval, ale podařilo se jim ho přesvědčit. Pak viděl blesk a plačící Dharnu, jak k němu vztahuje ruce… a on se rozplývá. V dalším vhledu viděl miminko, které se narodilo v nějako neznámé zemi. Po té následovaly desítky jeho životů. V těch mnoha střípcích se vždy někde v povzdáli objevila Dharna, stále stejně krásná, nestárnoucí, věčná.

Sundala mu ruku z čela: ,,Tak dlouho jsem čekala, až pochopíš a opravíš své pochybení. Jsem ráda, že jsi to konečně dokázal. Teď už nás nic nerozdělí.”
Připadala mu tak křehká a zranitelná, ale věděl, že to je jen zdání, že v sobě má neobyčejnou sílu, když trpělivě vydržela to nekonečné čekání, čekání na něj.
,,A co znamenala tato cesta chrámem?” zeptal se. ,,Zkoušku, jestli už jsem si uvědomil všechny své omyly… že mi peníze ani moc ani krásné ženy, které mne nemilují, nepřinesou štěstí? Že ke spokojenému životu je třeba hlídat si své myšlenky, nevytvářet monstra, být pravdivý sám k sobě, vyzařovat co nejvíce bezpodmínečné lásky a být Mu zcela oddán a věřit, že vše, co činí, je dobré?”
,,Ano, ale na vše jsi musel přijít sám, aby ses mohl vrátit tam, odkud jsi přišel.”
,,Ale na vahách pravdy jsi mi pomohla, slyšel jsem tvůj hlas.”
,,Pravdu jsi musel vyvážit, tím jaký jsi. Já jsem ti jen pomohla, aby ses zbytečně nebál, když nemáš čeho. Zbytek už byl na tobě. Nemohla bych do tebe vpravit více pravdy, než v tobě je.”
Lohas ovinul ruku kolem jejího útlého pasu: ,,Kam půjdeme?”
,,Kamkoliv budeme chtít. Máme k dispozici všechen čas, který existuje. Nemusíme spěchat. “

Pro www.reiki-centrumpraha.cz napsala Verča F.

(Reprodukce textu v nezkrácené podobě je povolena pro jakékoliv médium, pokud je uvedeno jméno autorky a tato poznámka – pro www.reiki-centrumpraha.cz)

POMOC NA DUCHOVNÍ CESTĚ

Ponořeni do sledu událostí svého života, prožíváme emoce a myšlenky s nimi spojené, a často se v nich ztrácíme a nevidíme směr a vyšší záměr těchto prožitků pro nás. Naše energie a pozornost jakoby byly chyceny do stále rychleji se točícího kruhu – někdy se necháme rádi unášet v radosti či bezstarostnosti, jindy zase toužíme spatřit konec některých životních situací. Avšak vše, čím procházíme, vše, co zažíváme, má skrytý hlubší význam pro naši duši, pro náš vývoj. Ať již se jedná o odzrcadlení skrytých částí v nás, jež potřebují být osvobozeny naším přijetím a uvědoměním, či o nutné prožití utrpení či radosti, pro hlubší poznání a následné nalezení cesty, která se stále více přibližuje tomu, co si naše duše dala za záměr. Je-li nám to příjemné či ne, pravdou je, že vše slouží našemu vývoji, ale klíčem ke všemu je naše hladina energie, naše energetické očištění a stav vědomí. Často je velmi složité povznést se nad naše životní situace a spatřit co nám sdělují za tajemství – co si máme uvědomit či jak směřovat náš život. Vědomí je rozhodujícím faktorem ve změně našeho života – jelikož zvýšením našeho vědomí získáváme vyšší rozhled a hlubší vnímání spojitostí mystérií života. Pro toto je důležité energetické očištění, posílení a práce na sobě – bdělost. I ti z nás, kteří na sobě takto pracují se mnohdy obrací s žádostí o radu a energetickou pomoc na ty, jež jsou na stejné cestě – jelikož dokázat se povznést nad situaci, jež nás energeticky svazuje skrze emoce a myšlenky je složité a přesto je to naším úkolem. Karmická napojení, tj.vztahy či situace, jež potřebují být naplněny, pochopeny a následně osvobozeny nám způsobují jakousi mlhu před naším vědomím a proto jsme lapeni do hry emocí a myšlenek, v níž ztrácíme sami sebe, a spatření skrytého poselství tohoto nám uniká.

Energetické očistění, povznesení vědomí a vyjasnění náhledu na životní situaci prostřednictvím vedené diskuze, nám navrátí pocit, že jsme konečně “sami sebou”, pocítíme větší sílu, jasnost a nadšení pro harmonické vyřešení našich záležitostí, jež nás tížily a tím nám odčerpávaly energii a zabraňovaly tomu, abychom byly šťastní a vědomi si radosti v nás. Náhle pocítíme hlubokou vděčnost, že jsme prohlédly stíny a chápeme minulé utrpení, trápení či bolesti jako skryté požehnání, jež k nám přišly, abychom se staly více vědomými, “živějšími” a skutečně tím, kým ve skutečnosti jsme.

Zajisté zde nejsme proto, abychom trpěli, ale těšili se z neustálého vývoje a stále se rozšiřujícího poznání – a to života pozemského i duchovního. Neboť tyto dva světy nejsou oddělené, ale naopak spolu úzce souvisí. Ať již se nacházíte kdekoliv na vaší cestě, ať již procházíte takzvaným “dobrem” či “zlem”, jak se tomu tak říká, ať již se ocitáte na jakékoliv straně kyvadla duality zdejšího světa, “radosti” či “smutku” – energetické posílení, nadhled zvýšeného vědomí a spojení s naším nitrem – naším vnitřním duchovním já – je jedinou cestou, jež nám zaručí vnitřní klid, mír, blaženost, poznání sebe sama… Ale spatřit, vnímat a chápat tuto vše-přesahující skutečnost – jež je nad hrami pozemského světa a přesto jeho součástí – je obtížné, když jsme přivázáni na kolo karmických situací, jež nám zabraňují se zastavit a pohlédnout v pravdě na “skutečnost”. Z tohoto důvodu je důležitá energetická pomoc a vedení, jež nám navrátí to, kým jsme. Zvýšením našeho energetického pole a také tím změnou v našem vědomí se promění i náš pozemský život a jeho události. Stáváme se vidoucími kormidelníky naší lodě života a naší bytosti – a již nejsme vláčeni rozbouřenými vlnami oceánu emocí, myšlenek a situací, jež nám dominovaly.

Získáte schopnosti a techniky, jak proplouvat oceánem života a spatřit ta místa, jež si přejete – a to jak ve svém nitru, tak i ve vnějším světě. Vnitřní a vnější svět jsou odzrcadlením jeden druhého – a proto působením na to vnitřní měníme náš vnější svět. A tento, je zde pro nás k tomu, abychom si lépe uvědomily ten vnitřní.

Totéž platí pro naše fyzické tělo a jeho zdraví – je vnějším nástrojem, jež nám sděluje, co nechceme přijmout za informaci z našeho nitra. Každá nemoc je projevem chyb – tedy nevědomí, kterého se dopouštíme na sobě či svém okolí. Odbornými energetickými technikami se odblokovávají zakódované informace každé nemoci, a je pak na nás, zda je přijmeme a tak řekneme ano našemu vyléčení. Skutečné vyléčení přichází z našeho uvědomění, ze změny v nás, v přijetí a poznání něčeho v nás. Léčení energií nám posílí naše energetické pole a tím zvýší naše vědomí nad naši běžnou úroveň, tím máme možnost přijmout sdělení z našeho nitra týkající se naší nemoci. Energie posílí imunitní systém a tím dá tělu větší sílu se s nemocí vypořádat, avšak skutečné a trvalé vyléčení nastává procitnutím z naší nevědomosti. Není tedy možné se nechat vyléčit léčitelem bez osobního rozhodnutí spolupracovat v práci na sobě a touhy se uzdravit na duši i na těle.

Pokud cítíte, že Vám ve vašem životě cosi chybí, pokud stále hledáte sami sebe a svou cestu, pokud si připadáte vláčeni a zataženi do her pozemských zkušeností a nevidíte cestu ven, nechápete proč… pokud vás přepadla bolest duše či těla… pokud chcete rozzářit jiskru světla ve vás a cítit blaženost a radost nehledě na to, čím v životě procházíte, pokud chcete objevit tajné poklady mystérií bytí, jež jsou neustále v nás a kolem nás, avšak jsou viditelné jen pro málo které, jsem zde s radostí a pokorou pro vás, abych byla prostředníkem pro Síly Světla, jež vás prozáří, povznesou a projasní… a navedou na cestu, jež je Vaší…

TEMNÝ TUNEL

Prochází temným tunelem a touží spatřit světlo… Cítí, ví, že někde tam v dáli se nachází… Sužuje ho smutek, tíha a osamění – i když  tímto tunelem procházejí i ostatní, každý zůstává ve svém vlastním světě, komunikace není možná… a ačkoliv na sebe hledí a jejich ústa vyslovují slova,  nevnímají se… každý navzdory zdánlivému kontaktu zůstává sám, neboť zůstal nepochopen…

Temný tunel…  i tak v něm prosvítá jakési světlo – ale nikdo neví, odkud toto světlo pochází… Cítí, že musí jít dál, že tam na jeho konci se nachází barevný svět, plný slunce, vůní a něžných tónů…

Víra a touha pohání každého tímto tunelem vpřed, ke světlu. Mezi zdejšími bytostmi se nachází jakási blána, jež každého odděluje od ostatních. Stíny a různá podivná stvoření doprovází každou bytost –  zdají se být přeludy, jež duši cestujícího deformují, a ztěžují jeho kroky… Přesto jen málokdo se těchto přeludů vzdá, aby jeho cesta byla rychlejší, aby se mohl bez zátěže vznést a proletět tímto temným tunelem rychle k tomu, co jej přitahuje – ke světlu. Přesto se jen málokteří z těch, kdož tudy procházejí, rozhodli zbavit přeludů těžkosti a důležitosti rolí své osoby. Jejich kroky jsou bolestné a někdy vedou i opačným směrem… vzdalují se světlu… Jsou nesmělí a bojácní – čím více se přibližují ke světlu, tím větší strach se v nich probouzí. Vědí, že svá zavazadla a přeludy ztratí, jakmile vstoupí do světla, a to si nedokáží představit… Tak dlouho byli na těchto představách a stupnicích hodnot závislí… tyto přeludy jim zrcadlily jejich velkou důležitost a osobní důstojnost, zabraňovaly vědomému vnímání pocitu marnosti, osamocení a bezduchosti, jenž odrážel přítomnost týchže aspektů v jejich žití…

Každý z nich obklopen neprůchodnou blánou, zakuklen v lepkavé průsvitné bublině oddělující od sebe jejich vlastní malé světy.. Rozhlíží se kolem sebe a vnímá tyto ostatní bytosti – jejich chování mu zrcadlí jeho samotného… Pohlédne na svá vlastní stvoření a iluze, které s sebou vláčí a které jej udržují v bolestném sevření ponurého světa tunelu. Jedině on je může odstranit, opustit a ulehčit si svou cestu za světlem…. Prohlíží si pečlivě jedno závaží po druhém, každou svou entitu zvlášť, a neví, které opustit… Při pohledu na každou z těchto iluzí se mu vybaví hodnota, příběh či pocit důležitosti, které mu poskytovala – rozloučení je tedy těžké… přetěžké… neboť zničením či opuštěním každého z těchto přeludů rozpouští také část své vnitřní iluze o sobě a o Bytí… S každým odlehčením těchto okovů se jeho vnímání světa mění – a tedy i vnímání sebe sama…

Unést proměnu představy iluze ve skutečnost vyžaduje notnou dávku odvahy a vnitřní touhy překonávající potřebu klamu a bezbolestné přetvářky. Avšak pokaždé, když odmítá odstranit další ze svých závaží a jde i s jejich tíhou dál, ač již možná o některá z nich lehčí… při pohledu na své spolucestovatele spatří odraz sebe sama. Vidí v nich svou pošetilost, zmatek a zapletení do her entit, jež sám vytvořil, jež se krmí jeho energií, jež ho ovládly a nemají v úmyslu ho nechat dojít rychle ke světlu. Ba naopak, ony jej přesvědčují a vymýšlejí si důvody, proč by se neměl ke světlu přibližovat tak rychle… zmatou ho, popletou a on pak nevidí správný směr. Nepovšimne si, že vlastně stále putuje tunelem tam a zpět, že v omezeném prostoru tunelu živoří a živí své vlastní iluze a entity, a udržuje své drahocenné okovy…

Toto prohlédnutí mu dodává větší rozhodnost a sílu se postupně odlehčit a uzřít Pravdu o Sobě a Bytí…  a s tímto uvědoměním se přibližuje ke světlu na konci tunelu, jako by jeho chodidla plula, jako by se vznášel… jeho touha po vyšším světě roste a jeho oddanost Pravdě a Světle lásky, moudrosti a síly vzrůstá…

Ale, co to…? Nachází se sice stále v tunelu, ale obklopuje jej světlo… i ti, které vidí dále na cestě, blíže k cíli, se zvláštně třpytí … Tunel tedy už není temný, září jako tisíc sluncí ! Ale světlo, které zde nyní vše osvětluje, vychází z poznání – z duchovního srdce každé ze zdejších procházejících bytostí. Všechny směřují dál a dál… jakoby se konec již blížil… ale čím dále jsou na cestě, tím více vnímají, že světlo je v nich a svým vyzařováním je tedy také obklopuje, a vede je dál, až ke svému Zdroji…

Jejich touha po Domově sílí, a s tím odpadají i všechny myšlenky, emoce, vzpomínky … vše se rozplývá, aby mohlo dosáhnout jednoho jediného, nejvyššího cíle… aby mohlo splynout ve Světle Lásky, Moudrosti a Síly, jež je už nyní nese kupředu, k dalekému světelnému víru na konci – neboť jej uskutečnili sami v sobě…  Pouze se odzrcadlilo vnitřní ve vnějším… Všechny bytosti splynou do jedné velké Jednoty, a přesto Jsou jedinečnými božskými Identitami. Každá prošla svým vlastním příběhem, svou vlastní cestou za světlem a nasbírala své zkušenosti… ale toto vše se již rozplynulo, aby bylo přeměněno do Stále se rozšiřujícího Jednotného Božského Vědomí Stvořitele… jež se obohatil, poznal skrze tyto jednotky vědomí…

Božské částečky vědomí pak opět vychází ze světelného víru ven, a dostávají se do vyšších světů… světů vysoko-frekvenčních stvoření… do dalekých, vzdálených galaxií a vysokých dimenzí… Každá putuje do té, kterou si vybrala na základě své potřeby další zkušenosti, dalšího objevování a dalšího poznávání velkoleposti Stvoření…

(Reprodukce celku nebo částí tohoto článku je povolena pro jakékoliv médium, pokud je připojena tato poznámka
www.reiki-centrumpraha.cz )

 

 VŠEDNOST A VĚČNÁ BLAŽENOST

Probouzíme se každým dnem do nového života, jenž nám nabízí další možnosti vývoje našeho vědomí. Někdy se zdá, jako by se vše točilo v nekonečném stereotypu, v šedivé každodennosti a povinnostech: Zajištění našich fyzických potřeb, ale také potřeb společenských – spatřit se v odrazu svého okolí, ve tváři míjejících lidí. Život druhého člověka nám může připadat jako vzdálený svět. Nořím se do očí cizích kolemjdoucích a vnímám jakýsi hologram – svět, jež snad ani neexistuje. Blázním? Určitě! Každý z nás je tak trochu blázen! Jen se rozhlédněte kolem sebe – žijeme ve světě, jenž nás ovlivňuje, a přesto je tvořen vlastními světy nás všech.

Každý z nás si vytváří svůj vlastní mikro-vesmír: svůj okruh přátel, své povolání, své auto, svůj byt, svou oblíbenou hudbu, své oblíbené filmy, své oblíbené aktivity… Vše, jako by bylo o našem vlastním “výběru”… ale otázkou je, zda jsme to skutečně my, kdo se rozhoduje. Zdali to není nějaký převzatý program ze systému, který zde byl nastaven, a jenž naši společnost přerostl a ovládá? Skutečně se rozhodujeme sami, ze svého nitra, co je pro nás nejlepší a nejdůležitější? Nakolik se necháváme strhávat působením přicházejícím z vnějšího okolí – ať již z médií, reklam, z názorů lidí kolem nás… ? Jít za svým vlastním snem … kolik lidí se odváží žít podle svého nitra? Jistě, jsou zde omezení karmy a snažíme se v rámci možností, nakolik je nám dovoleno,  proměnit svůj život v to, co má pro nás – hluboko v našem nitru – největší význam. Ale neztrácíme někdy naději a vnitřní sílu, neopomíjíme onu božskou jiskru v nás, jež by nás navedla na cestu a na hladinu vědomí, jež je nad rámec běžného šedivého chápání?

V koloběhu všední rutiny se nám může vše jevit jako nudný sled nevyhnutelných událostí, zoufalých snah proměnit šeď dní v cosi vznešenějšího…  Ani majetky a veškerá nádhera tohoto světa nemohou naplnit prázdnotu naší duše… Ovšemže je příjemné mít možnost mnohé objevovat, cestovat, mít nádherné bydlení či žít životem v bohatství… a jistě i tato pozemská hojnost se může stát dokonalým nástrojem poznání… avšak pouze vědomí, jež je bděle udržováno v Božství, se dokáže obohatit vnějším světem, a stejně tak do tohoto vnějšího vnést své niterné bohatství…

Pravdou tedy je, že pouze naše Vnitřní božské království přemění monotónnost a ponurost vnějších stereotypů v dojemné nalezení “skutečnosti” v zrcadle našeho duchovního srdce.

Toto uvědomění se ovšem často nelíbí našemu vnějšímu já, našemu egu, jež by chtělo vyniknout, být uznáváno a mít vše “pod kontrolou”. Nejprve se mu nelíbí toto, potom zase něco jiného… Chtělo by lepší práci či dokonalejší okruh přátel, větší uznání, více pozornosti a péče, více peněz a možností, atd.  Však to jistě všichni znáte – jsme jako malé paličaté děti, které chtějí stále více hraček a lepší hračky… Někdy jsme zcela zataženi do her svých vlastních tužeb, tedy – promiňte – “potřeb”, jak je nazývá naše bláznivé ego…. a začneme se hned vztekat, nadávat, brečet či sami sebe uvedeme do depresí, pakliže nic není takové, jak bychom si přáli.

Určitě, jsme děti boží a máme možnost tvořit, a tedy vytvořit si život podle svých představ… a neradi zůstáváme v “prohře” neschopnosti získat to, co chceme.  Na tomto není nic špatného, chtít si vytvořit ráj na zemi… a být štastný a spokojený… Nicméně, problém spočívá v pozici, z níž vycházíme. Přání vycházející z našeho ega a z nízkého vědomí, z pohledu naší žabomyší perspektivy, není propojeno s poznáním, Božským nadhledem. Platí tedy, že i kdyby se nám přání nakonec splnilo, bude vždy jakousi lekcí, která nás – ať již prostřednictvím bolesti či pocítěnou prázdnotou, nebo i skrze radost, přivede k vyššímu vnímání našeho života a jeho spojitostí.

Vědomí oddělené od souladu se svým vyšším božstvím není schopno tvořit v bdělosti a se znalostí následků, a je tak lapeno do sítí nízkých sfér, z nichž se pak musí těžce a bolestně vymotávat. Čím více pozornosti věnuje naše vědomí nízkému, bez spojení s Božstvím, tím více se nechává zatáhnout do her duality a jejich pastí… a tím více zapomíná na nádheru svého niterného božského světla, jež mu jinak dává křídla a umožňuje mu pobývat v tomto světě hmoty a nebýt z něj…

Ale spojíme-li se se svou božskou podstatou, a předáme-li jí svou důvěru prostřednictvím své pozornosti, pak se staneme světelnou bytostí kráčející tímto světem – a ta nás pak navede tam, kde máme být, pro náš nejvyšší vývoj, nejvyšší osvobození a nejvyšší službu božství a sobě samým… Vůbec se nejedná o poddání se a o nečinné čekání na “spásu”- nýbrž jde o propojení našeho hvězdného jáství a naší zdejší vůle – naší jiskry života zde.

Tímto spojením se dějí zázraky… Vaše duše a celá vaše bytost je pak naplněna blaženou radostí z čistého bytí – a do vašich pozemských záležitostí se vnese povznášející frekvence lehkosti, jež odstíny šedi promění v barvy duhy. I když se události vašeho života třeba okamžitě nezmění, jak byste si “přáli”, již nejste závislí na vnějším sledu událostí svého života. Jste to vy, kdo vnáší světlo i do těch nejtemnějších a nejchmurnějších situací… a jestliže v tomto obstojíte a dojdete k poznání, tedy zažijete sílu a moc božského světla lásky a moudrosti v sobě, pak věřte, že už nebude důvodu udržovat vás ve zdánlivě  temných či bolestných situacích a naopak již k sobě “přitáhnete” to, co s vámi souzní – světlo, radost a blaženost. To ovšem  představuje další lekci – cestu, nikoliv cíl, neboť získáním vnějších tužeb čelíte nebezpečí zapomenutí na své niterné světlo a jeho sílu. Hrozí vám, že byste se mohli ztratit v nádherném pohádkovém světě  jako Alenka v Říši divů, že byste touto zdánlivou nádhernou neprošli a uvízli byste tam… Proto vaše bdělost a vaše spojení s vaším nitrem musí být neustálé a vytrvalé… jen tím se dostanete na vrchol vývoje a poznání, a nakonec do Světelného domova, odkud jste přišli…

Až se tedy zase jednoho pochmurného rána probudíte a venku bude šedivo a temno, vaše duše se stáhne strachem z dalšího přicházejícího každodenního stereotypu a vy si budete představovat, jak opět procházíte davem lidí hrnoucích se do práce, stejně jako vy ponořených do všednosti, uvědomte si, že to na Vás záleží, pouze a jedině na Vás, zda se necháte zatáhnout do iluze rutiny a zapomenete na uvědomění svého Božství a své Božské cesty za dobrodružstvím zde na Zemi…

Každý den je darem a možností získat rozsáhlejší poznání, dosáhnout hlubší schopnosti prožitku pravého Bytí…  Je zde tolik příležitostí k růstu a také k vyjádření toho, kým skutečně Jste… Jde vždy o malé projevy, jež jsou vždy velkými dary Existenci – dary, jimiž dáváte sebe sama.

(Reprodukce celku nebo částí tohoto článku je povolena pro jakékoliv médium, pokud je připojena tato poznámka – www.reiki-centrumpraha.cz )

ROZHODNUTÍ

Den za dnem odvíjí se, lekce za lekcí přichází a zlaté klubíčko mého spojení s Božstvím se kutálí. Přibližuje či vzdaluje nás Rozhodnutí našemu zlatému zdroji? Jak poznat z této pozemské mlhy, které rozhodnutí je to “správné”? Někteří radí “Poslouchej své srdce”. Další zase “Musíš jít s proudem”, tedy nikoliv proti toku svého životního směřování. Jiní tvrdí “Dělej vše tak, abys zůstala v harmonii a spojená Sama se sebou…” Tolik rad, a přesto žádná se nezdá být definitivní.

Často se rozhodneme pod vlivem přílivu emocí, které se  v nás vynořují – ale emoce jsou přece spojeny s karmickými zatíženími, jež čekají, aby byla uvolněna, zpracována, to jest očištěna “uvědoměním”. Jak směřujeme své životy? Snažíme se udržovat v “bezpečí”, schováváme se před touhami v nás ukrytými? Vše jen pro to, abychom nenechali vynořit  v plné síle emoce tak dlouho udržované pod kontrolou? Kolikrát vyjádříme svou lásku, svou upřímnou radost z blízkosti milované osoby? Či jak dlouho si dovolíme setrvávat ve vztazích, jež nás nenaplňují, a to jen ze strachu, že by vše bylo opět “nové”… Snad ze strachu ocitnout se tváří v tvář sám sobě…   Ano, jaká bolest a tíha uvolní se v nás při pohledu na naše vlastní stíny – na vše potlačované v nás… Kolikrát si dovolíme být skutečně “sami sebou”, a zejména neschovávat se před svými stíny, svými skrytými představami, svými touhami, jež se bojíme naplnit.

Jak krásné vznešené bytosti světla lásky a moudrosti JSME… ale uprostřed pozemských emocí a myšlenek, pozemských situací se často ocitáme bezmocní… Světlo poznání přichází někdy právě po bolestném utrpení zažitém v našem životě. Modlitby a meditace směřované k onomu Božství v nás, k Vyšším stupňům vědomí, nás utiší, naplní světlem lásky a moudrosti, ale zdá se mi, že o pozemském dění naše Vyšší aspekty, Vyšší bytosti, Vyšší sféry… mnoho nevědí… Samozřejmě, radí mi opět: “Zůstaň si vědoma Sebe sama, svého Nitra, své Božské podstaty…”, v tom se ve mně vzedme velká síla a láska, letím do svých Domovských světelných sfér, jsem naplněna Božskou blažeností z Bytí…

Avšak jakmile se zeptám na své pozemské cesty, na svá rozhodnutí, jako odpověď se mi neustále zrcadlí Světelná síla mého Božského bytí… Ach ano, síla se do mne vlévá… Znamená to snad, že ať je mé pozemské směřování jakékoliv, musím Být tou, jíž Jsem? Silnou, zářící, milující božskou bytostí? Ano, to je nádherné, dává mi to křídla a ještě větší chuť jít dál a Žít v těchto podivných dimenzích bytí…

Ale, Vy, Vznešení ve Světle, vy vůbec neznáte emoce! Neznáte propletence  zdejšího bytí… Nacházím se zde snad ve světě stínů? Je to temná hluboká jeskyně, v níž se pohybuji a pozoruji své vnitřní stíny? Mám je tedy všechny prozářit svým Božským procitnutím? Ale to zde je asi nemožné… Vy vůbec nevíte, jaké to je, ocitnout se v labyrintu stínů… “Nepozoruj stíny, ale to, co je vytváří…”, ozývá se tichý moudrý hlásek. “Dobře, ale tady není vidět nic, než šeré obrysy…” “Vnímej svým vnitřním zrakem, svým vnitřním cítěním… navnímej se na to, co je za těmito stíny… co tyto stíny vytváří… a nezapomeň, že i zde je Světlo, neboť aby mohl vzniknout stín, je potřeba alespoň trošku světla… I zde je světlo, má Milovaná, neboj se, jsem zde s Tebou…”

Navnímat se na naše pozemské události tak, abychom poznali, zda jsou v souladu s naším Božstvím či nikoliv… Ale vždyť zpracovávání našich vnitřních stínů, jež se nám zrcadlí v pozemských situacích, je spojováním se s vlastním stínem, za účelem jeho prozáření… Ach ano, neztratit Sebe… kolikrát jsme Zapomněli? Kolikrát jsme se točili v bludišti strachů, stínů, tužeb, jež jsme sami stvořili? Celé mé bytí volá po Svobodě… Vyčítám všemu pozemskému, všem událostem, že mi berou mou svobodu… ale vždyť to jsem jen já sama, mé malé já, zatížené emocemi, strachem, bolestí, očekáváním, představami… co mne drží v zajetí jeskyně otroků… a bere mi mou svobodu.

Jediná Svoboda, která existuje, je Božství v nás – objevení vlastní božské síly… A její neustálá manifestace v této jeskyni bytí… Je tedy třeba  neutíkat před svými nižšími vlastnostmi – neboť i ty jsou zde k našemu poznání… k zažití bytí v nižších sférách, jako je tato… Nejhorší, co můžeme udělat, je schovávat se sami před sebou… zbabělost… Ano, jsme Vznešeným duchem, ale jsme také pozemskou bytostí, jež má své touhy, strachy… a tyto jsme sem přišli zažít, rozpoznat, uvolnit a prozářit… Jsme zde na cestě za Osvobozením a Poznáním… Každý náš krok, každé naše rozhodnutí musí být provázeno Láskou a nikoliv strachem, Silou a nikoliv slabostí… To neznamená, že v sobě nemůžeme nikdy pocítit strach či slabost – ty jsou zde pro to, abychom je přetransformovali a byli jimi ještě více posíleni… Ať již jsou naše rozhodnutí jakákoliv, ať už jdeme proti proudu či s ním, ať již jsme v souladu se svým božským záměrem či nikoliv… je to naše pouť za poznáním…

Jistě, mnozí říkají, že už není čas na chyby… Planeta Země se posouvá do Vyšších sfér a ti, co nebudou frekvenčně souznít s Vyšším, zůstanou v temnějších, hustších dimenzích a nepůjdou dále… Ale nezapomeňme, že hraní si na “Dokonalé”, bez vnitřních stínů, je mnohem horší než  si přiznat, že je ještě mnohé, co musíme uklidit a prozářit, mnohé, co musíme zažít a rozpoznat, a nakonec spojit se svým Božstvím… Nebojme se stát tváří v tvář pravdě o nás samých – ano, jsme velkými krásnými světelnými bytostmi… Jsme plni lásky, moudrosti a síly, můžeme se vznést do svých světelných domovů a načerpat sil, pravdy a hluboké lásky… ale nezapomínejme toto vše použít při našich denních výzvách, v našich rozhodnutích…

Nebojme se žít to, co cítíme, ačkoliv to může být rozhodnutí učiněné pod vlivem emocí z pozemské roviny, přesto – právě to jsme sem přišli zakusit… Vidím, jak se mnozí z vás  bojí a naříkají: “Ale já nechci znovu propadnout temnotám zdejší jeskyně. Chci se již jen vznášet. Nechci se tu již s ničím  spojovat.” Vidím, jak jste plni strachu z toho, že byste opět sklouzli tam, kam nechcete, neboť je nepochybné, že vaše touha po světelném domově a vyšších sférách je obrovská. Ale doba už pokročila a vy jste prozářili tolik stínů a pomohli jste s touto prací i zdejším bytostem…

Vaše zvědavost prožívat pozemské bytí byla kdysi obrovská… a brzy už se ocitnete ve vyšších sférách, tak se nebojte těchto posledních stínů a nemějte strach ze sklouznutí… či zapomnění… Pokud budete mít neustále na paměti toto rozhodnutí: “Nezapomínat na své Božství, na svou činnost prozařování svých vlastních stínů i stínů těch ostatních pro pozdvižení této Země”, budou vaše pozemská rozhodnutí, jež se od tohoto  odvíjejí, vždy správná, ačkoliv ve Vás někdy mohou vyvolat pocit, že správná nebyla, z pohledu pozemského… Nicméně “správnost rozhodnutí” poznáte podle vlastního “vyzařování”… A když zrovna čelíte nějakým svým stínům, mějte na vědomí, že po rozpuštění tohoto stínu  vaše vyzařování opět o něco zesílí a upevní se, a právě to vám pak už nic a nikdo nevezme…

Nechte sílu svého bytí zářit, ač se vaše pozemské bytí zrovna cítí rozbolavělé, zkřehlé, ustrašené, ztracené… Vdechněte sílu svého Božství do všech svých kroků a své cesty, a pak vězte, že jdete správně… “Ale jakto, že zde potkávám tolik temných, bolestných událostí, jdu-li správně, jak mi říkáš?”, ptáte se. Čím více světla z vás vyzařuje, tím více vyvolává na povrch temné netopýry vašich výplodů… a je na vás je vstřebat a proměnit v nádherná duhová ptáčátka… Až se nakonec setkáte s tím nejposlednějším stínem v sobě, se svou Osobností… jež si myslí, že je Pánem… Zde pouze síla vaší lásky a porozumění dokáže proměnit monstrum v andělskou bytost… Jste alchymisty života, proměňujete hrubý kov ve zlato… Hrubé frekvence na jemné… Temné na světlé… Ale nezapomeňte, že tyto dva protipóly jsou spojeny v lásce, neboť jejich souhrou se vytváří možnost uskutečnit vaši cestu za poznáním… A proto není důležité, jestli právě stojíte v temnotě či ve světle, důležité je, abyste si zůstali Vědomi, kým Jste… a také toho, že Láska je podstatou, cestou i cílem… Nechť je Vám toto sdělení nástrojem ve Vašem rozhodování… na vaší cestě…”

(Reprodukce celku nebo částí tohoto článku je povolena pro jakékoliv médium, pokud je připojena tato poznámka – www.reiki-centrumpraha.cz )

 

DOBRODRUŽSTVÍ

Jako malé ptáče odlétla jsem na svůj let za poznáním… Je tu toho tolik k vidění! Vše mě láká a chci se spojit se zdejším světem… vše je zde tak jiné, zvláštně pevné a vzdorné…  líbí se mi to… chtěla bych to tu poznat, chtěla bych to tu ochutnat… chtěla bych si na chvilku zkusit, jaké to je, zde Být… chtěla bych  pak  Doma vyprávět vše, co jsem zde zažila… Ach ano, jen na chvilinku, nechte mne krátce ochutnat… jen malé sousto, jen přičichnu…

A najednou se snáším k zemi, k této pevné zvláštní hmotě… obklopuje mne silná zář, neboť vše je zde jaksi jiné, z jiného světla… a mé světlo zde září jiným leskem… nebojím se, je to tak dobrodužné! Ach, první bytůstka, kterou zde potkávám! Rozkošné stvoření, chtěla bych si s ní pohrát. “Kdo jsi!?” zamumlala na mne tato bytost zvláštními tóny… v její mysli jsem cítila, že se mne bojí. Neustále hleděla na má křídla. Ach tak, ona se bojí mých křídel? Ne, ona se bojí mé záře. Zakrývá si dlaněmi oči, jako by se na mne nemohla dívat! Její strach jí brání uzřít světlo mého domova. A tak skládám svá křídla a stahuji je ke svému tělu, abych tolik nezářila. Poodstupuji od ní, aby se tolik nechvěla…

Pomalu si odkrývá oči, ale celá se choulí do sebe, jakoby se bála se mi otevřít! Je to tak zvláštní stvoření. Proč se mne tolik bojí? Co je to za pocit – strach? Vnímám, jak ji sužuje, prochází jí a zcela se jí zmocňuje. Ty malé zvláštní stvořeníčko, jakpak jsi se dostala do područí takového pocitu? Co je to za temný nános, jež se na tebe tak lepí? Tvé záření je oslabené… neboť láska tvého života uvnitř neproudí… strach? Tak tomu říkáte? Aha, vidím to ve tvé mysli, ale neznám jej, u nás doma jej nemáme. Pojď ke mně, obejmu tě a zbavím této podivnosti. Cítím to, co cítíš ty, ale nechápu, kde se to tu vzalo, proč to tu je? Vždyť v Domově, v Chrámu Otce-Matky nic takového neexistuje, a tudíž toto je neskutečné… To jsem odlétla tak daleko od Domova? Ale vždyť já myslela, že domov je i zde, je všude – stále tam jsem, jen se mi “Zdá” že jsem daleko, ale to je přeci jen můj výlet za objevováním Stvoření… celého domova… ale, skutečně, je to tu příliš jiné… Je vůbec možné, že bych se ocitla v jiné Existenci?

Maličký, nechvěj se tímto přeludem, neměj “strach”, tento podivný stav, jež je zde všude cítit. Osvobodím tě a navrátíš se zpět do Domova. Ty jsi tu jistě uvízl, zapomněl jsi cestu zpět, jistě jsi byl tak zvědavý jako já… Ale jak dlouho jsi tu pobýval… ? Mnohé obleky jsi vystřídal, vidím to ve tvé duši, tolik zvláštních obrazů – ale ano, čtu v tobě, prožil jsi zde i nádherná poznání… copak to je? Toto? Ach! To neznám! Co to vidím, ty jsi prožíval takové stavy bytí? Toto doma nemáme! Přála bych si okusit toto chvění, jež jsi cítil – hmmm…. otřásalo celým tvým bytím a naplnilo tě barvami duhy, dvě duhy se spojily v jednu? Proč máš v sobě tedy tolik bolesti? Tak tomu zde říkáte… Neboj se maličký, jsem u tebe, domov je blízko…

Připadal mi tak křehký a zesláblý, neboť byl celý prostoupen tolika záznamy zkušeností, tolika emocemi a myšlenkami, které ho svazovaly, ale zároveň jej obohatily o zdejší poznání, dobrodružství, které jsem já neznala. Vše mne zde lákalo, i tento zvláštní pocit strachu zdál se podivně přitažlivým – jakoby se zde musel překonávat, aby přišlo to zvláštní zdejší chvění… Cítila jsem se silná a chtěla poznat vše, co zdejší oblast bytí nabízí. Vtom ke mně přibíhala další malá stvoření a klekala přede mnou, tvář pokládala na zem a obklopovala mne. Co to děláte?

Vypadali skutečně roztomile, legračně. To jsou tedy pocity! Proč je ale všechny obklopuje taková pomalu kmitající nepropustná mlha? Vědomím pronikám do jejich těl a myslí, abych pochopila, kým jsou – vždyť jejich DNA vlákna nejsou zcela aktivní, z části jsou zatemněná… oni ztratili své Božské vědomí jednoty, své schopnosti… Jak je to jen možné? Padli tak hluboko, daleko od Domova… Pojďte ke mně, maličcí, nebojte se, říkám jim paprsky svého vědomí a srdce, jelikož mi nerozumí – ale přece jen trochu cítí světlo v mém nitru. Musím je probudit, musím rozvířit onu jiskru v nich – dosud bojácně problikává, je tedy naděje, že se rozhoří a jejich bytosti se prozáří… a rozpomenou se.

Ano, nyní chápu, cítím sdělení ze svého Domova, od svých hvězdných milovaných – svolili jste mi, abych odletěla za tímto dobrodružstvím a prožila zdejší svět, ale za to zde musím probouzet zapomenuté bytosti, a rozžínat zde světlo domova… To je nádherné, děkuji vám, bratříčci a sestřičky! Je to nádherný dar poznání a služby. Přijímám jej, zatím se nechci vrátit – oni mne zde potřebují, a já potřebuji zdejší dobrodružství. Zůstanu neustále v kontaktu s vámi, milovaní,  abych nezapomněla… jako zdejší zkřehlé bytosti…

S radostí se vrhám na svůj zdejší úkol a k těmto chvějivým pocitům. Svým světlem prozařuji jejich srdce a vědomí, ale cítím, že mnoho světla neunesou, musím pomaličku, postupně. Ach, bude to tu asi chvilku trvat, než je probudím, ale to nevadí, alespoň budu mít dost času na zažití toho mocného pocitu, který v některých ze zdejších bytostí vidím. Spojení se s druhou bytostí – ale proč to takto dělají, je to tak legrační! Kde vzniká ta silná touha, božskému pocitu se podobající stav? Toužím jej okusit…

Svou myšlenkou si přitahuji své zdejší zkušenosti, tak jako v Domovských sférách, ale jako by zde platily snad ještě jiné, mně neznámé Zákony. Snad je pochopím…

Milovaní drazí, zemské bytosti, neklaňte se mi, neuctívejte mne, jsme jedním, jen se musíte rozpomenout. Pomohu vám, abyste opět zazářili. Společně pozdvihneme zdejší planetku.

Jaký elán a odhodlání! Jaká touha po zdejším bytí byla ve mně… a jistě i ve vás, kteří jste sem přišli jako já… Nesmíme zapomenout na svůj původní záměr… nesmíme zapomenout na svůj původ…

Ale ten zvláštní pocit vášnivé lásky mezi mužem a ženou je tak přitažlivý. Toužila jsem jej okusit – a proto jsem přijala zdejší zákony duality, byla mi odebrána má křídla, ačkoliv mé světlo tím nebylo ohroženo – jen jsem musela zůstat neustále bdělá – “nezapomenout”… Z androgenní bytosti jsem se stala ženou bez křídel a začala svou pouť za hledáním svého protějšku. Cítila jsem tu touhu po opětovném spojení  s částí mne samotné. Ale tento pocit byl tak obohacující, neboť jsem se tímto seznámila s onou ženskou částí v mém nitru. A zažívala jsem bytí z jedné jediné polarity – ženské. A ta touha po poznání mého protějšku a znovusplynutí s ním byla nádherná a tak silná! – nádherný pocit… toto u nás doma není…

Po dlouhém období hledání mé ztracené poloviny mne ale začal přepadat pocit smutku a beznaděje – opět další nový pocit! Jak tíživý… ne, to nesmím dopustit, tato lepkavá hmota mne nesmí obklopit, jinak bych zde uvízla a nesplnila svůj úkol… Jak čas plynul a má ztracená polovina se stále neobjevovala v mé blízkosti, začala jsem pociťovat jakousi touhu po mužském aspektu, který mi chyběl… A tak, ačkoliv jsem věděla, že to nebyla má součást, připadalo mi úplně úžasné se spojit s jinou jednotkou vědomí, v její mužské polaritě – a doplnit tak sebe samu a poznat, jaké to je… Jaké to je se spojit se zdejšími bytostmi, a na okamžik je vstřebat do sebe, a být novou, jinou? Mé přání se mi splnilo…

Náhle jsem stála naproti pozemskému muži, jenž sálal silným magnetismem – ano, to bylo to, co mi chybělo. V jeho očích byl zvláštní záblesk, a jeho aura pulzovala mocným proudem, který mne jakoby vábil, abych se k němu přiblížila… Byl odlišný od zdejších pozemských bytostí, ale nebyl z mého vesmírného domova –  šablona stvoření pulzující v jeho těle byla odlišná od mé. Neuvízl tady, neboť ještě zářil – ale jeho energie byla úplně odlišná, od té mé… Odkud sem přišel? Proč?

Jak jsem tak stála v jeho blízkosti, zkoumala jeho čakry a vnitřní záznamy jeho duše, přitažlivost jeho energie mě zcela omámila – stála jsem nehybně a už neměla žádných otázek, už jsem nechtěla vědět, kým je a proč… jediné, co zde převládalo, byla má touha se s ním spojit… a on to pociťoval také… Oddala jsem se této pozemské blaženosti spojení se s odlišnou bytostí, pocházející z jiných vesmírů, byl to tanec dvou vzdálených hvězd, jež se propojily, aby naplnily jedna druhou novým prožitkem bytí, novým způsobem vnímání sebe sama a kolem kroužících vesmírů. Ve svém spojení jsme slučovali naše hvězdné domovy, tak vzdálené a tak odlišné… Opět jsme se rozpojili a utíkali ve smíchu jeden před druhým, abychom se potom opět spojili ve slastném objetí… A má skutečná část mne – můj mužský aspekt? Jistě také někde zažíval radost z obohacení se novými jednotkami vědomí…

Nebála jsem se, že bych se znovu nestala sama sebou, androgenní bytostí – chtěla jsem si plně prožít toto obohacování se o nové… tento pronikavý pocit touhy po spojení se vzdálenými vesmíry, světy… prostřednictvím jejich bytostí, které sem  kdysi přišly, tak jako nedávno já… Jak dobrodružný, ale zároveň nebezpečný hon za poznáním… Stále však slyším přísný hlas svých hvězdných sourozenců, jenž mi připomíná, abych se zde neztratila a nezapomněla stále působit jako hvězdný vyslanec do dalekých sfér, v nichž se nyní ocitám… ale v jejich hlase cítím, že jsou překvapeni nádherou poznání, kterou tato zvláštní planetka nabízí… a tiše doufají, že mým prožitkem pocítí alespoň část toho, co já…

(Reprodukce celku nebo částí tohoto článku je povolena pro jakékoliv médium, pokud je připojena tato poznámka – www.reiki-centrumpraha.cz )

 

HVĚZDNÉ ESENCE

Celé mé bytí se natahuje k obloze plné hvězd. “Milovaní bratříčci a sestřičky z dalekých galaxií, Vesmírní sourozenci, je vůbec možné, abyste mne z tohoto hutného, časem a prostorem ovládaného místa slyšeli?” Z mého srdce vytryskává proud světla, aby vytvořil most mezi mnou a mým Domovem. Z mých očí stékají slzy smutku z tohoto iluzorního stavu odloučení. Cítím naše pouto, ano je stále zde. Žádné rozdíly ve frekvencích, jež nás klamně dělí, nemohou zničit světelné spojení z našich srdcí. Paprsky něhy, lásky a porozumění naplňují celou mou bytost, hladí tvář mé vnitřní bolesti z osamocení. Kdy se k Vám opět navrátím? Kdy skončí má pouť v této podivné oblasti existence? Prosebně hledím na oblohu – v tom jedna hvězda zajiskří. Ano, vzpomínám si, musím zde nejprve Zazářit, abych zde zanechala světelné semínko z mého Hvězdného domova. Ale vy vůbec netušíte, jak je to tu odlišné! Světlo nebes zde není vnímáno většinou bytostí. Jejich touha po probuzení světelné jiskry v nich je zcela mizivá! Jejich srdce jsou zmražená strachem, bolestí a nevědomím. Dokonce se rozčilují a někteří i zaútočí, když se jim snažím roznítit žár v jejich ledovém nitru. Je tak bolestné se zde pohybovat mezi tak zvláštními bytostmi. Jak jen mám zářit, když ve mně stesk po Domově narůstá? Jak mám sdělovat Božské principy, když odpovědí je jen posměch a nepochopení? Můj dech se proměnil ve vzlykot a má tvář byla mokrá, jakoby se zde zrovna prohnala silná bouře. Tolik jsem toužila se navrátit zpět… ale cítila jsem, že i přes mou vnitřní bolest, nějaká část mě stále v sobě chová naději, že můj úkol zde stále ještě mohu naplnit, a že i tyto slzy a smutek jsou součástí uskutečnění vyššího záměru. Obloha se vyjasnila a všechny hvězdy se třpytily jako kapky rosy na pavučině, osvícené stříbřitým měsíčním světlem. Ach ano, vím, jste zde se mnou, i když se vše zdá být tak oddělené. Musím neustále udržovat na paměti naše spojenectví, naše souznění – a ačkoliv zde musím kráčet v temnotách a mezi ledovými pohasnutými jiskrami světla, má niterná touha projasnění zdejších koutů dimenze nesmí být zničena – tím by mi hrozilo mé uvíznutí zde… a mé zapomnění… a to se nesmí stát…

Mísí se ve mně hluboká vděčnost, láska, ale i křehkost při pohledu na ještě dlouhou cestu přede mnou. Pomalu zavírám oči, s tváří stále obrácenou k nebesům, z nichž padají chvějivé hvězdné esence, aby polechtaly mou tvář a rozesmály jej. Hvězdé paprsky mnou prostupují, jakoby se všechny hvězdy spojily do jednoho silného proudu světla, aby mne obklopil jako silný pilíř, o nějž se celé mé bytí opírá a posiluje se pro další kroky na mé zdejší cestě. Jsem prostoupena Světlem, jež všechen smutek, bol a beznaděj rozpouští a naplňuje mě touhou po tvoření a rozsévání hvězdných semínek zde na Zemi. Mé fyzické tělo jakoby se rozšiřovalo a já z něj ztrácím vědomí… a… padám… Kam? Kde se to ocitám? Nemohu se rozpomenout… toto místo mi je tak známé, ale kdy jsem zde byla? Ach ano, již si začínám vzpomínat – jsem na počáku mého záměru úkolu pro Zemi, před příchodem do dimenze Země, ale přitom již v jeho uskutečnění, v budoucnosti. Samozřejmě! Čas je jen iluzí! Minulost i budoucnost jsou Jedním – jsem v Záměru a jeho okamžitém naplnění! Toto byl plán pro Zemi – pozdvihnout ji k vyššímu stavu vědomí, k většímu záření kosmického světla lásky. Jsem ve sféře, kde myšlenka je v jejím okamžiku vzniknutí již jejím uskutečněním! Ano, nesmím to vzdávat, nesmím se nechat oklamat iluzí nevědomí, jež na Zemi panuje. Je nás mnoho, kteří sem přišli s tímto záměrem, byli jsme dobrovolní vyslanci z vyšších sfér – je to pro nás cesta za dobrodružstvím, poznáním a působením pro vývoj, jež je Božským záměrem. Nesmíme se nechat zatížit nevědomím a ztrátou víry v možnost naplnění tohoto vznešeného úkolu – jediným, co nám v tom brání je naše přesvědčení o nemožnosti. Běžím k Vám všem, které zde poznávám, objímáme se v posvátém kruhu spojení, jsme posilněni naším spojením a opět se dobrovolně vracíme zpět na Zemi – klouzáme po paprsku spojených hvězd… a probouzíme se opět na této zvláštní planetce, v tomto tak zdánlivě hustém prostředí plném tmy, ale také výzvy a možnosti nových poznání. Začínám opět vnímat své tělo, toto roztomilé a zvláštní vozítko pro ducha v pozemské hmotě. Cítím šimravý pocit u srdce a chce se mi smát. Jak krásný pocit, smích. Ano, vždyť zde nejsem sama – je nás mnoho, kdo přišli s tímto úkolem. Směji se a děkuji hvězdám a mým hvězdným sourozencům, že mne opět probudili a podpořili, v okamžiku, kdy jsem začala upadat do temných sfér smutku, beznaděje a pocitu odloučení a osamocení. Jsem naplněna radostí z poznání, že zde nejsem jedniná v temnotách, kdo má rozsvicet světla – a ať již moji sourozenci nosí jakékoli převleky fyzických těl, ať již jsou jakkoliv daleko ode mne na této planetě, vím, že jsme zde spolu a rozsvícením a zazářením pomáhám i jim, a oni zase mně… A ti naši milovaní, co nás pozorují z Domovských hvězdných sfér se těší z našeho činění a učí se naším poznáváním zde… Neboť jsme JEDNÍM – ač jednotlivými jednotkami božského vědomí… na divoké cestě za objevováním stvoření…

Pomalu zdvihám své tělo ze země, po tom, co padlo přílivem silného proudu světla. Rozhlížím se a nikoho blízkého nevidím. Kráčím nočním městem, temnou uličkou – z  níž je vidět pár hvězd… jen malým mrknutím na ně kouknu a usměji se, abych jim vyjádřila své díky… Hledím už daleko před sebe, kráčím ve fyzickém těle, kolem mne domy a potulující se lidé nočním městem, hledajíc cosi, co ani sami netuší. Celé mé bytí září jako obrovská hvězda a já se již nebojím otevřít silný proud lásky, aby mnou protékal a pronikal vším, co mne obklopuje. Mé oči září jako žhnoucí láva,  propalují temnou strustku nánosů nevědomí, jež tato dimenze všude obsahuje, pronikám vším co potkávám – nebojím se již tmy ani hutných pomalých frekvencí – neboť síla hvězdných esencí ve mně vše očištuje a pozdvihá. Spojuji se se vším, aby se vše stalo Mnou – tedy Světlem Lásky, Moudrosti a Síly – Vysokými frekvencemi Existence.

(Reprodukce celku nebo částí tohoto článku je povolena pro jakékoliv médium, pokud je připojena tato poznámka – www.reiki-centrumpraha.cz.)