Duchovní transformace – aktuální novinky

Obklopte rozhněvaného člověka láskou,

zahrňte špatně naladěného člověka dobrotou,

ukažte lakomci velkorysost,

buďte k lháři pravdiví…

Život po procitnutí

(úryvek z knihy „MANUÁL CESTY LÁSKY NAPŘÍČ ČASEM aneb příslib spřízněných duší okřídlených bojovníků světla)

Mgr. Miroslava Šáchová

Ocitla jsem se v podobě ženy v 21. století a postupně se probouzela ke své skutečné podstatě. Nezáleží na tom, jak mi zde říkají. Tento příběh je mnohých z Nás – cestujících časem.

Na mé cestě jsem se potkala s několika spolucestujícími časem, to jest s okřídlenými bytostmi v podobě fyzického lidského těla. Vzájemně jsme se snažili probudit a vzpomenout si, i když naše lidská část vědomí často zasahovala do našich Vyšších snah.

Plná nadšení i zděšení z mého dalšího posunu vědomí k probouzení jsem ťukala do klávesnic záznam svých vizí, abych jej mohla předat spolucestujícím v čase:

Je to jasné, Andělští bojovníci světla dali svým družkám bojovnicím jakousi jemnou narkózu zapomnění, aby mohly žít život v nízkých sférách Země bez takové bolesti, neboť být při plném kosmickém vědomí a vnímání na Zemi je bolestivé a vyžaduje velkou odvahu a sílu a víru. Ta narkóza ale omráčila i jejich vnímání spojení mezi nimi a tak všichni zapomněli. Život na Zemi se tak pro ně všechny stal, bráno z pohledu pozemšťana, snazším.

Dále vize pokračovala z minulosti do vhledu do budoucnosti:

Nicméně jakmile jedinci pocítí potřebu něčeho vyššího, začnou se z narkózy probouzet a volání jejich srdce po Domově a znovuprobuzení do své kosmické podstaty je silnější, než jakýkoliv strach či bolest…

Svým vědomím jsem pronikla do tajů vztahů okřídlených bojovníků:

Vztah okřídlených bojovníků světla je založen na vzájemné podpoře a nikoliv pozemské závislosti – potřebují jeden druhého a sebe navzájem, aby mohli plně zářit a udržet vědomí z vyšších světů a mít vyšší sílu i zde na Zemi. Jenže jejich spojení je tak silné, že jeho zář vyvolává napovrch všechny démony i skryté temno v okolí a pobuřuje síly temna. Ač jsou fyzicky od sebe, bojovníci světla v týmu i dvojpaprsci, jejich spojení je jiné, vyššími smysly: jasno-hmat, jasno-cítění, telepatie, … A když jsou fyzicky vedle sebe a nejsou probuzeni, spouští to probuzení a aktivaci vědomí i vláken DNA, aby se probudili do kosmické podstaty a frekvence. Jsou si oporou a podporou a jejich tým se rozšířil a posílil i o přítomnost ryzích andělů, kteří jim mají zprostředkovat nový aspekt požehnání. Mise a záměr světelných je identická, třebaže jsou často z jiných světů a galaxií. V této misi napříč časem a prostorem, v nelinearitě, jsou týmem okřídlených bojovníků světla. Jakmile u sebe dosáhnou kritického množství světla a přesné míry probuzení, jsou schopni na Zemi přivolat mocné frekvence a světelnou pomoc, jakož i anděly, a být tak prostředníky na působení vysokých jemně-hmotných světelných bytostí.

Mé vize a sdělení pokračovaly:

Nastává rozdělování světů, příchod světelné mocné vlny energie. Již žádné kompromisy. Stojíme před okamžikem definitivního rozhodnutí všech bytostí, zda se vydají směrem ke Zdroji či se od něj naopak budou vzdalovat – nic mezi už není možné. A ti, co zvolí cestu od Zdroje, hrozí pád do Fantomového matrixu, neb neudrží frekvence na hmotné běžné úrovni… už to nepůjde dál jako doposud… pokus skončil…

Jsou zde Andělé rovnováhy – strážci rovnováhy světla a temnoty – obsahují v sobě oba aspekty, aby mohli jednat na obou pólech. Jsou jiní oproti andělům světla. Ti jsou čistým světlem a zkušenost temna neznají, jen jsou světlem a posilují bojovníky světla. Naopak andělé rovnováhy posilují tu stranu, kterou je právě potřeba – ať již temnou či světelnou. Hlídají rovnováhu. Jejich záměr není ani světlo ani temnota, ale jejich vlastní linie rovnováhy. Někdy se zdají až posedlí svou vlastní vizí rovnováhy – která v jejich očích má nejvyššího významu. Proto se mnohdy jeví necitelní a nemilosrdní – pevně si hlídají své vlastní zájmy. Jsou to takové smíšené síly. Nemají vlastní domov – jen linii rovnováhy – a tu dokonale a neustále uctívají. Zdá se, že se pro ně stala jejich modlou. Někteří se zdají velmi zaujatí – ale jejich znalost obou světů je cenným bohatstvím a střeženým tajemstvím. Mají proto své místo a význam v existenci.

Dále se mé vize zaměřily na stav a budoucnost kristovských jisker, v této hierarchii a vesmírné politice andělů a démonů, v této galaktické situaci vesmíru:

Mnohé kristovské jiskry nepoberou nově přicházející frekvenci, neb je příliš silná – nechává vyjít napovrch dávné bolesti a nezpracované záležitosti. A na toto nejsou zdaleka všichni připraveni či ochotni projít svou vlastní bolestí a svým vlastním stínem. Je to příliš nepohodlné a obvykle vskutku děsivé. A proto se mnozí nevědomě-vědomě rozhodnou raději jen parazitovat na světelném poli okřídlených bytostí světla, čerpat světlo od nich. Sami však pracovat nechtějí, neboť jejich zranění je děsí a nechtějí jimi projít. Neprojdou-li si své bolesti a nezpracují je, pak se stanou energetickými vampýry a následně se budou propadat do umělého světa – Fantomového matrixu. Jejich vnímání umělého světa může mít různé verze. Ti, co mají zdravý základ, budou trpět víc, neboť je to milost, že se svého zranění zbaví a nakonec se vymaní vlivu Fantomového matrixu.

Ovšem ti, kdož mají zranění a nemají zdravé jádro, jsou infikováni temnem, budou v domnění, že činí dobře a postupují ve svém vývoji, ve skutečnosti se však budou nemilosrdně propadat do fantomového matrixu, i když si budou vytvářet iluzi v mysli, jak jsou osvobození a šťastní. Rána k nim přijde později, ale o to bude děsivější a dlouhodobá. Vymanit se tomu pak bude téměř nemožné. V konečné fázi se však i tito navrátí k Nejvyššímu Zdroji a to ve formě hvězdného prachu – prosti osobního poznání přirozeného vývoje vědomí. Ano, i v tomto tkví nesmírná milost a láska oceánu vědomí Nejvyššího Zdroje.

Mé vědomí a má existence putuje časem do budoucnosti, ale zážitky jsou z minulosti, jsem na cestě zpět „Domů“ a naplňování plánu se odehrává ve dvou časových úsecích současně. Pracuji na doladění propojky časových koridorů. Tým okřídlených v časovém úseku 2013 se probouzí a probíhají tak změny v tzv. minulosti, kde se přeskupují nové varianty, aby pak naplnily a propojily celkovou Vizi Nejvyššího Záměru. Jsme vyladěni na novou mocnou světelnou vlnu, naše bojová podstata se tím vybrousila do větší preciznosti – proudy lásky Zdroje nás činí silnějšími a zářivějšími, naše mise se rozšiřuje do větších prostorů existence, než tomu bylo doposud.

Vyladěním se a začleněním nových frekvencí mocné energie jsme získali na živosti a hloubce – stále jsme bojovníky světla, občas působíme křehce, dokonce křehčeji, než kdy dříve. Ale zdání klame. Láska nás činí plnějšími a odhodlanějšími – máme radost a prožitek ze služby Nejvyššímu Zdroji, jenž tkví uvnitř nás v podobě naší zářivé božské esence.. Našim cílem je přivést Království nebeské do těch nejvzdálenějších koutů Jeho existence.

Ano, vnímám Vizi týmu i záměr přesahující čas a prostor, avšak vnímám, že je zde jeden důležitý prožitek, jenž každý z nás bojovníků má uzavřen a musí jej obnovit, abychom nabyli své plné síly. Jedná se zejména o tyto záležitosti: očistu karmických nánosů se svým dvoupaprskem. Dále o ochranu spojení mezi sebou a s Nejvyšším zdrojem a o aktivaci esence důvěry a odevzdání se božské lásce, moudrosti a síle, ke které nám naše spojení – spojenectví (dvoupaprsku a týmu) dělá silnější signál. Nosíme v sobě příliš zranění a uzavřenosti. Musíme nejprve v každém z nás zapracovat rovnováhu Božské mužské a ženské energie.

Vidím to v čase roku 2014, kde se pohybuje má část vědomí, která ťuká mými prsty do klávesnic. Jsme tým plný bojových schopností, ale učíme se něžnosti a radosti. Nadšení máme pro boj a záměr, chceme totiž vše naplnit a frrr domů… Jenže abychom plán naplnili, naším úkolem je – a to je pro nás to nejtěžší – naučit se radosti i zde, naučit se důvěře v sebe sama i v sobě navzájem, naučit se víře v to, že i když kolem nás soptí tma a podsvětí, neztrácíme signál se svým vyšším vědomím a mezi sebou… a neztrácíme ze zřetele náš Záměr…

Cítím svou individualitu, záznam mých vlastních zkušeností, avšak jako mrknutím oka přepínám na rozsáhlejší zorné pole multidimenzionálního vědomí, vědomí trans-časového, vědomí týmu, vědomí lidstva, a tak dál a dál… Jsou cestičkami rozvětvujícími se do dalších oceánů vědomí… zásobárna zkušeností, informací, prožitků… přepínám a přepínám a vylaďuji se na to podstatné – dostat se v moři nekonečna k informaci, jež mě osvítí na dalším kroku k Naplnění Záměru, v tomto úseku mé cesty. Zaostřuji své vědomí tedy do malého, ale ostrého paprsku světla a nechám, aby mi ukázal směr jako laserem na mapě… Oddávám se plně okamžiku této koncentraci a nechávám své vědomí zúžené do jediného paprsku, aby našlo směr… A v mžiku se spojuji s bodem na mapě vědomí Nekonečna a jako ohňostroj do mě vyšlehne světlo a rozšířím se o další poznání…

Nyní vidím směr jasně a nejen to, jsem více spojena s týmem… Mé energetické pole se rázem změnilo. Vnímám v sobě nutkavou potřebu spojit se se svým dvoupaprskem a pročistit záznamy negativních energií… Jen co na to pomyslím, odehrává se ve mně sled událostí, které nás oddělovaly… Nyní chápu, že to světlo lásky mezi námi bylo příliš silné pro temnotu, která v nižších sférách panuje… Nejen to, mému vnitřnímu zraku se otevírá množství příběhů, které jsou nápadně podobné tomu našemu. Je to vlastně jen náš příběh? Je to vůbec „můj“ příběh? Vnímám, že to co se mi přehrálo do mého vědomí z moře nekonečna je zkušenost všech okřídlených bojovníků. Byli jsme rozděleni v párech, abychom neuspěli a padli, propadli lidským emocím… a zažili bolest a utrpení z oddělenosti… Proč to vůbec Nejvyšší Zdroj dopustil? Chtěli jsme pomoci… a netušili záludnost umělého světa, netušili jsme, že by nás kvůli lásce mohli nenávidět… Netušili jsme, že esence lásky, které jsme nositeli, a která žhne z našich duchovních srdcí a z našich křídel a ještě sílí spojením s naším Milovaným a v našem společenství, by mohla být středem takových sporů a pronásledování…

Náš Záměr se nelíbí bytostem hmotných sfér těchto končin v různých časových obdobích… Nepronásledují nás jenom v tomto století, ale znají prokluzování mezi časovými vektory jako my. Mají zde zdánlivě navrch v tom, že znají fungování hmotných a temných zákonitostí, ale my jsme zde, abychom přinesli pravé Zákony, a vnesli je do všech časových období hmotné existence, Zákony Jednoho – Světla, Lásky, Moudrosti a Síly Boží. Oni chtějí pouze Moc – ovládnout stvoření Nejvyššího Zdroje a podmanit si zbylou energii a zotročit zbloudilé duše, vysávat jim esenci života, parazitovat na nich do bodu těsně před vyhasnutím, pak je nechat trochu nadechnout, aby doplnili energii od Zdroje v sobě, a tu jim pak hned vezmou, a tak dále… My jsme ochránci duší, ve kterých ještě plane čisté světlo života. Jsme ukazatelé cesty pro ty, kteří hledají. Jsme bojovníci Zákona Jednoho – ale sami se zde učíme. Nástrahy druhé strany jsou záludné, ale Nejvyšší Zdroj nám poslal na pomoc Legie Andělů a Světelných Bytostí. Jsou zde mezi námi. Někteří mají podobu lidskou, jiné zvířecí či pouze éterickou – jejich vyzařování hojí naše rány z boje, doplňuje ztracenou energii a vyladění na Zdroj. Máme mnoho zbraní a znalostí, nyní už i zkušeností, nashromážděných ze všech časových cyklů našeho pobytu ve hmotném bytí, ale nyní přichází nová vlna – vlna na níž jsme všichni čekali, všechny naše identity v paralelních časových pásmech – přichází nová frekvence, aby nám připomněla esenci Lásky a slastnou nebeskou blaženost Jednoty – tato esence je Kalichem Života – může ji pít pouze ten, jehož energetické pole je očištěné a jehož křídla umožňují vést vysoký proud Zdroje. Tato Esence Jednoty se zakotvuje na Zemi prostřednictvím posvátných párů – taktéž párů nás okřídlených bojovníků – ať již jsme fyzicky spolu či nikoliv.

Vybavení našeho DNA a energetického pole je uzpůsobené na převod velmi silných energií a to celou oktávou dimenzí od Zdroje až ke hmotné dimenzi. Nyní si musíme uvědomit a začlenit do našeho projevu a bytí ve všech časech, že bojem prostřednictvím naší síly a kosmických a energetických znalostí nemůžeme naplnit Záměr – to vše je potřebné a naší součástí, nicméně velmi podstatné je právě probudit Esenci z Kalichu Života a stát se jejími nositeli a vedením. Tím se můžeme plně stát, pouze tehdy, očistíme-li v sobě bolest, strach a záznamy utrpení– když očistíme naše srdce – a to vírou, že i když se naplno rozzáříme a rozkmitáme svá křídla a spojíme je v Extatickém letu duchovních frekvencí Jednoty – démoni a stíny, jež nás pronásledovali, možná více zaútočí, ale my udržíme víru v to, že tímto se naše schopnost boje a ochrany esence života, jakož i naplnění našeho Záměru, stanou mocnějšími.. Naše právě získaná jemnost nových frekvencí nás činí celistvými a završuje kruh – bojovník, jenž se stává oddaným a milujícím, přijímá i křehkost a uvolnění. Tímto nabírá na síle a nových rozměrech možností působnosti. Tímto nacházíme ztracenou schopnost, jež nám chyběla k plné Výzbroji…..

(Reprodukce textu tohoto článku, jenž je autorským vlastnictvím majitele těchto webových stánek Z. Soukupové a autora článku Mgr. M. Šáchové je povolena pro jakékoliv médium pouze v nezkrácené podobě a pokud je připojen aktivní odkaz na tyto stránkyhttp://www.reiki-centrumpraha.cz). 2. 8. 2016

Svitek – rukopis psaný životem 10. část

ZUZANA SOUKUPOVÁ

Dnes v podvečer jsem ucítila opět blízkost mého neviditelného průvodce, vnímala jsem vnitřně, že se mi zjeví a společně s ním istarodávný svitek, rukopis psaný životem. Po podvečerní kávě jsem byla vybízena, abych zvýšila frekvence svého vědomí. Učinila jsem tak a můj průvodce stál najednou u mne. V ruce držel onen svitek, ale poprvé jsem zahlédla v jeho levé dlani ještě něco. Zprvu jsem se domnívala, že je to kouzelná hůlka, ale když jsem se více navnímala na předmět, ležící mezi špičkou palce a ukazováčku zjistila jsem, že z jeho dlaně září světelný paprsek.

Zeptala jsem se: „Můj milovaný průvodce, copak to máš ve své levé ruce? Zatím jsem si toho nikdy nevšimla…“.

Průvodce odpověděl: „Skrze mou levou dlaň proudí síla života, ona síla, jíž každý člověk píše svůj vlastní osud. Je to síla bezpodmínečné lásky, ale i síla moudrosti získané skrze všechny inkarnace. Světlem svého srdce píše každý z nás svůj osobní příběh. Zaznamenává se pouze to, co je zapsáno silou opravdové lásky použité moudrým činem“.

Na malou chvíli jsem se zamyslela a odpověděla: „Ano, vím o tom, můj milovaný, avšak nyní jsi mi umožnil, abych to zcela prožila, abych to jasně a bez abstrakcí tlumočila dalším“.

Můj průvodce rozvinul starodávný svitek, rukopis psaný životem a já vnímala děje napsané opravdovou láskou. To, co se snažilo tuto sílu a moudrost, tuto opravdovost překrýt, malou chvíli zde určitým způsobem působilo, ale zcela se nezapisovalo, vnímala jsem, jak skrze písky času svítí světlo skutečného bytí, jak srdce laskavých a moudrých lidí svým třpytem chmurné chuchvalce temné energie rozpouští, jak tyto neskutečné energie přestávají v kontextu fungování celého Universa existovat.

„Ach, jaká nádhera“, pousmála jsem se s nadšením.

Vnímala jsem na starodávném svitku, rukopisu psaném životem, jak se nositelé světla často nechají zaplétat do určitých bojů s temnotou, neznajíc však, že samotný akt boje je naprosto zbytečný. Ano, stačí rozsvítit své vnitřní světlo síly lásky a moudrosti a temnota se rozpouští, jako led v poledním žáru slunce. Z pohledu „času“ se to někdy zdá být příliš dlouhé, než temný led neznalosti, zloby, závisti a dalších nízkých chuchvalců negativní energie roztaje, ale pokud temnou energii nevyživujeme, či dokonce proti ní nebojujeme, pokud jsme dostatečně moudří a naše srdce přetékají láskou k životu, paprsky našich srdcí přepisují příběhy našich životů, přímo prosvětlují ony scénáře osudů jednotlivců, národů, celé planety, galaxie i vesmíru.

Na starodávném svitku, rukopisu psaném životem jsem vnímala, prožívala i viděla současně, úžasné třpytivé body, srdce nositelů světla, jak v rámci celé holografické struktury stvoření přepisují temné energie a velmi často tak činí zcela bez toho, že by si toho byli plně vědomi. Vnímala jsem posvátné písaře dějin a osudu celých galaxií, pociťovala proudy lásky a světla, vyzařujících z téměř laserových paprsků vyzařujících z jejich srdcí. Tyto laserové paprsky mají všechny barvy duhy, jak ji známe zde na Zemi, zdobí je však metalická barva zlato-stříbrné barvy, tedy frekvence samotného života.

Můj průvodce poznamenal: „Vnímáš tu nádheru?“

Se slzami dojetí ve svých očích jsem odpověděla: „Ach, ano, můj milovaný, tak velmi si vážím všech nositelů světla, tolik bych si přála, aby to, co vnímám nyní já, mohli vnímat stále též. Věřili by síle svého vnitřního světla mnohem více, vnímajíc stejně jako nyní já, že život, jenž nechává tepat jejich srdce, v přechodné temnotě svého bytí dokáží svou vnitřní silou dokonce zvětšit, jejich osobní mřížky stvoření, tak často zasažené cizí temnotou, dokáží nejen závanem své síly očistit, ale ještě více rozsvítit…“.

Viděla jsem i několik nositelů světla, kteří bohužel podlehli fata morgáně temnoty, jejich jinak nádherná zářící osobní mřížka stvoření, byla překryta temnými chuchvalci, temnotou, jíž uvěřili, že je skutečná. Vnímala jsem však jejich vnitřní žár srdce a věřila, že světelný vítr, vanoucí skrze písky času, jim pomůže spatřit iluzi temnoty a tím přepsat jejich osudy…

Poděkovala jsem svému průvodci, a on mi dnes na rozloučenou vyslal ze svého srdce, skrze levou dlaň nádherný jiskřivý laserový paprsek síly života samotného, paprsek té nejvyšší lásky, a já věřím, že ho v tomto textu cítíte též…

(pokračování příště….)

(Reprodukce textu tohoto článku, jenž je autorským vlastnictvím majitelky těchto webových stránek Zuzany Soukupové, je povolena pro jakékoliv médium pouze v nezkrácené podobě, a pokud je připojen aktivní odkaz na http://www.reiki-centrumpraha.cz) 6. 7. 2016

Duše – dvojčata, dvojplamen

Zuzana Soukupová

(úryvek z knihy „Setkání z dvojplamenem cestou nalezení sebe sama“)

Pojem dvojplamene je na cestě duchovně-energetického vzestupu poměrně známý, celkem často se však díky nesprávné interpretaci stává i potenciálně nebezpečným, neboť může být nevhodně interpretován tak, že v osobách zesílí bolest ze zrození i emoční závislost, spíše než by ji vyřešil. Dochází k tomu v případech, kdy se pojem dvoupaprsku promítá do určité osoby, která dané osobě zcela vyhovuje a doplňuje ji. Jedná se o případ, kdy si člověk interpretuje termín dvojplamene jako svou druhou polovinu. Domnívá se, že bezpečí a pocit Jednoty, které tolik schází, budou nalezeny v jiné osobě.

Toto pojetí dvojplamene není z duchovního pohledu správné. Činí vás závislými na něčem mimo vás. Popírá váš skutečný původ coby jiskry světla z oceánu vědomí Nejvyššího Zdroje, který zahrnuje to, že jste Vše, muž i žena, a že jste celiství a úplní sami v sobě. Toto vytváří mnoho druhů iluzí, odvádějících vás od sebe sama. A tím „sebe sama“ je myšleno vaše „Já Jsem“, vnitřní životní jiskra vašeho „Já“, vaše „Já Jsem Přítomnost“.

Dvojplameny – tzv. ,,duše–dvojčata“ (nebo též ,,blíženecké duše“) existují a jsou doslova tím, co toto slovo zahrnuje: jsou dvojčata. Jsou to duše, které mají stejnou vibrační tonalitu (tón i barvu) nebo by se také dalo říci, že jsou narozeny ve stejnou dobu, tak jak je tomu u biologických dvojčat. Určitý okamžik zrození z oceánu světla vědomí Nejvyššího Zdroje, jedinečný okamžik v čase a prostoru, dává jedinečnou tonalitu duším, které se narodí. Nejsou vůbec závislé jedna na druhé. Nejsou ani muž ani žena. Ale jsou zajisté vyladěny jedna na druhou jako blízké duše.

Z jakého důvodu byly duše–dvojčata, tedy dvojplameny, stvořeny? Proč existují? Často se domníváte, že důvodem existence něčeho je proces učení, který je tam obsažen. Ale to neplatí u duší-dvojčat. Důvodem existence duší-dvojčat není se něco naučit. Cílem je pouze radost a tvořivost. Duše-dvojčata nemají v dualitě žádnou funkci. Svou duši-dvojče potkáte, když transcendujete, překročíte dualitu, když se znovu identifikujete s vnitřní životní jiskrou – s oním JÁ JSEM uvnitř sebe, jež je celistvé, nerozdělené a schopné mít jakoukoliv podobu či formu existence. Duše – dvojčata se potkají na své cestě zpět k sobě, na své cestě Domů.

Vraťme se na chvilku na začátek cesty. Do okamžiku, kdy jste opustili stav Jednoty, stali jste se individuálním vyjádřením a vstoupili jste do duality. Náhle se zde objeví světlo i tma, velké i malé, zdraví i nemoc, atd. Realita se roztříštila. Už nemáte nic, co by vám připomínalo, kým skutečně Jste. Předtím jste věděli, kým jste podle toho, že jste byli „částí Jednoho celku“.

V současnosti jste (byť jen zdánlivě) samostatnou a opuštěnou částečkou odtrženou od všeho. Ale aniž byste o tom věděli, někdo vás doprovází, je vám roven, je vám podobný, jako si jsou podobny dvě kapky vody. Byli jste ve stejném prostoru pod ochranou Jednoty, tak blízcí jeden druhému, že jste ani nevěděli, že jste dva, až do okamžiku vašeho narození. To, co vás dva spojuje, je nad dualitou, je to něco, co předchází historii duality. Je obtížné toto vyjádřit slovy, neboť se to vymyká vašim běžným definicím identity, podle které je buď jeden nebo dva, ale ne obě varianty zároveň.

Jste tedy dva na cestě za svým opětovným poznáním. Je to dlouhá cesta, na níž procházíte mnoha zkušenostmi. Oba jste zakusili extrémy duality, abyste postupně objevili, že vaše podstata nespočívá v dualitě, ale mimo ni, v tom, co jí je skryto. Jakmile si skutečně hluboce uvědomíte tuto skrytou jednotu, vaše cesta zpět začíná. Pomaličku začínáte mít pocit, že jste méně spojeni s vnějšími věcmi, jako jsou moc, sláva, peníze či prestiž. Čím dál tím víc chápete, že klíč není v tom, co žijete, ale ve způsobu, jakým to žijete. Vytváříte si sami své štěstí či neštěstí podle svého stavu mysli. Objevujete svrchovanost svého vědomí.

Až jednou projdete všemi výškami a nížinami duality, nastane okamžik, kdy se znovu setkáte se svou duší–dvojčetem, dvojplamenem. V energii a vzhledu své duše-dvojčete objevíte velmi hlubokou část vás samotných, vaší podstaty mimo dualitu a díky tomuto poznání se začnete lépe chápat a uvědomíte si, kým ve skutečnosti Jste.

Vaše duše-dvojče je pro vás zrcadlem, povznáší vás nad limity vašich omezených představ o vás samých, které jste vstřebali během tohoto života i životů minulých. Osvobodíte se od těchto představ, když spatříte svůj odraz ve svém dvojplameni – duši-dvojčeti. Zažijete něco jako připomenutí a nemá to nic společného s emoční závislostí. Vaše setkání z vás učiní dvě silnější a vědomější individua, která vyjadřují svoji tvořivost a lásku zde v této fyzické realitě na Zemi. Vaše cesta zpět do oceánu světla vědomí Nejvyššího Zdroje bude urychlena a pomůže vám se dostat na vyšší úroveň, a u toho stále jste a vyjadřujete svoji jedinečnou individualitu.

Nakonec jsme všichni jedním. Jsme podpořeni božskou energií v každém z nás. Ale zároveň je v každém z nás jedinečnost. Duše-dvojče znamená v určitém bodě spojení mezi individualitou a Jednotou. Je to jako most k Jednotě. Když se spojíte vědomě a fyzicky se svou duší-dvojčetem, způsobíte stvoření něčeho nového: třetí energie zrozené z vašeho spojeného činu.

Tato energie vždy pomáhá posílit mysl Jednoty ve větším měřítku, než jen ,,ve dvou“. Neboť jsou na cestě zpět Domů, cítí se duše-dvojčata inspirovány zakotvit energie lásky a Jednoty na Zemi a učiní tak způsobem, který se nejlépe slučuje s jejich jedinečnými talenty a schopnostmi. Tímto způsobem láska duší-dvojčat vytváří most mezi „být jeden“ a „být JEDNÍM“.

Existuje velmi hluboké spojení mezi dušemi–dvojčaty, ale to nemění nic na faktu, že každé z nich je samo o sobě kompletní jednotkou. Jejich opětovné spojení vytváří lásku a radost, jejich setkání zesiluje tvořivost a sebe-realizaci. Navzájem se podporují, aniž by upadli do emoční závislosti. Láska mezi dušemi-dvojčaty zde není proto, aby každou duši učinila celistvou, ale aby vytvořila něco nového: namísto toho, aby se dva stali jedním, se dva stanou třemi.

(více viz rubrika „KNIHY“)

Svitek – rukopis psaný životem 9. část

ZUZANA SOUKUPOVÁ

Během několika posledních dnů ke mně začal opět promlouvat můj neviditelný průvodce, držící ve svých dlaních svitek – rukopis psaný životem. Byla jsem hodně zaneprázdněná, jen po svých niterných meditacích jsem zaznamenávala útržkovitě vize z rozvinutého svitku, po dnešní odpolední kávě jsem však znovu dokonale obnovila spojení a zaznamenávám vhledy z onoho rukopisu prostřednictvím kláves mého PC.

Na rozvinutém svitku, jenž začal připomínat spíše plazmovou několikadimenzionální obrazovku vidím, či spíše vnímám, prožívám děj, znovu ho prožívám v onom Věčném Přítomném okamžiku… Vidím, jak dochází k posunu pólů planety Země, zažívám, jak se její vědomí proti tomu brání, ano, brání se stejně jako my, kteří na své cestě osobně-duchovního vzestupu, jsme nuceni být vystavováni konfrontaci s nevědomostí, závistí, zlem, prostě ne-přirozenou temnotou.

V onom Přítomném okamžiku, kdy splývá minulost i budoucnost, zjišťuji, jak jsem již psala v předešlých svitcích, že podobná témata se vynořují i zanořují téměř stále dokola, abychom je konečně jedou definitivně z hologramu mřížky vědomí planety Země a tím i z našich osobních hologramů odstranili a to tím, že je rozklíčujeme, uchopíme svým vědomím a rozptýlíme světlem poznání.

K podobnému posunu pólů docházelo i během zániku civilizace ATLANTIS, o tom jsem již též psala, dnes však za přítomnosti svého milovaného průvodce držícího ve svých dlaních onen „živý svitek“ niterně vnímám, že situace se díky našemu většímu množství prožitků ve fyzické realitě na planetě Zemi, poněkud pozměnila. Jsme si více vědomi sebe sama, naše minulé lekce, které mají snahu ovlivnit naše vědomí v tomto okamžiku, můžeme více uchopit, vědoměji zpracovat. Zvláštností však je, že spousta z nás, kteří se na cestě duchovního vzestupu již nacházíme, spousta svých inkarnací doslova odmítala vědomý život v hmotné realitě, tedy v 1. až 3. dimenzi.

Ano, pobývali jsme v pohodlí a nedotknutelnosti chrámů, jeskyní, klášterů či obydlí v přírodě, kde jsme mohli být komfortně ve stálém styku sami se sebou, s naší duchovní rodinou ve vyšších sférách, kde jsme měli jasný signál, ničím nerušené spojení s oceánem vědomí Světla Zvuku Nejvyššího Zdroje.

A právě v těchto, pro energetické pole planety Země jako celek, pohnutých dobách, kdy končí onen hvězdný cyklus 25.600 let, a energetické pole, vědomí planety nejenže vzestupuje, ale též slouží jako určitá přestupní stanice pro spoustu jiných galaktických i vesmírných vědomí, právě v této „napjaté“ době, mají určité vysoké duše, jež odkládaly poznání života v nižších dimenzích, jej plně prožít, a to ještě za předpokladu, že neztratí povědomí o sobě sama, o svém hvězdném původu. Mají prožít život právě uprostřed temnoty a naplnit mystická slova: „ ….a Světlo svítí v temnotě, ale ta ho nepohltila…“.

Prožívám nyní mlčky svým vnitřním zrakem životní příběhy oněch světelných duší… Vidím, jak se častokrát zapletou do hříček osudu, do spárů temnoty tím, že se temnotě přizpůsobují a používají „její nástroje“, což je pak vždy ponoří to temnoty ještě větší. Většinou pak ani nepoznají, když jim jiná duše plná světla nabízí pomoc, aby prozřely. Je mi z toho smutno, ó, jak by těmto duším šlo pomoci, pokud bychom nemuseli respektovat zákon svobodné volby…
Z celého vjemu, jenž mi byl ukázán na starodávném svitku, onom rukopisu psaném životem, se mi mírně zamotala hlava. S nevyslovenou otázkou jsem se mlčky obrátila ke svému průvodci, a telepaticky mu ji vyslala: „Půjde to? Můžeš mi ukázat, co nastane, jak to zvládnou?“

Můj průvodce se mírně pousmál a odvětil: „Tento rukopis píše život sám, moje milovaná… Připomínám „Zákon svobodné volby“, jenž musí být vždy respektován.

„Ano, já vím, ale…. snažím se o nalezení možnosti, jak těmto duším pomoci.

Přiznám se, že jsem se málem neudržela a ač vím, že se to „nemá“, chtěla jsem svévolně nahlédnout do „budoucnosti“, ale v tom okamžiku se svitek před mým vnitřním zrakem rozplynul.

Omluvila jsem se svému průvodci za zvědavost, on se na mě pousmál, svitek v jeho dlaních se opět rozsvítil, a já mohla pokračovat v jeho vnímání v onom Věčném přítomném okamžiku.

Vzhledem k tomu, že jsem byla naladěna na vizi, jež se mi odehrávala před vnitřním zrakem, vnímala jsem, jak spousta vysokých duší, právě nyní inkarnovaných hledá především lásku. Onu lásku, kterou tak dobře znají z nebeských sfér, tedy z vyšších dimenzionálních pásem…

Hledají, většinou marně, neb to, co se zde, v 1. až 3. dimenzi označuje slovem láska, je povětšinou citová energetická smršť, zpočátku mající příchuť omamné sladké vášně astrálního charakteru, tedy energie k naplnění potřeb fyzické reality i těch nejbližších dimenzí (astrálního světa 4. – 6. Dimenze), kde vládnou neviditelné síly andělské, démonské i ty smíšené..

Hodně vysokých duší se nechá polapit do oněch omamných sladkých energií, které však později po jejich konzumaci (podobně, jako když si lidé dají několik sklenek alkoholu na tzv. zlepšení nálady) mění v nepříjemnou energii přivlastňování, citového vydírání, podmínečné lásky atd..

Vnímala, viděla jsem na onom svitku psaném životem, že jediným osvobozením se a možností vzestupu vědomí do těch vyšších dimenzí, je nalezení lásky k sobě sama, lásky k životu jako takovému.

Vnímala jsem tuto citovou hru na onom svitku i přímo skrze mechaniku Merkaby, viděla jsem, jak spodní část Merkabického pole (1. – 3. dimenze osobního energetického štítu, tedy jeho magnetická část) pokud ve větší míře přijímala energii ze svého okolí, prostřednictvím různých závislostí citového i finančního charakteru, nikoliv ze své vyšší části merkabického pole (4. a vyšší dimenze – elektrická část), jak se tato spodní část zpomalovala, zadrhávala, vytvářejíc u toho karmické antičástice, které postupně zabraňovaly dokonalému spojení duše 1. a 3. dimenze s částmi téže duše v dimenzích vyšších…

Prožívala jsem tedy na onom starodávném svitku – rukopisu psaném životem, jak spousta vysokých duší, inkarnovaných právě u konce Hvězdného cyklu, se má rychle naučit, nejen tomu, jak chutná božská láska v těch nejnižších dimenzích, ale též, a to zejména, jak ovládnout život ve fyzické realitě, jak ovládnout hmotné podmínky, a to vše majíc na zřeteli slib, učiněný „kdysi“ a „tam“, že budou manifestovat království vyšších dimenzí i zde na Zemi, a to bez ztráty svého světla, bez ztráty vzpomínky na opravdovou lásku tam „doma“ a též hlavně, bez ztráty sebe sama.

Téměř jsem nedýchala napětím, chtějíc znát konec, tedy jak to vše dopadne…

Podívala jsem se s prosbou na svého průvodce, opět mu velmi prosebným pohledem vyslala: „Jaký bude tentokrát konec?“

Můj průvodce odvětil: „ Tento svitek, rukopis, je psán životem, má milovaná…. Záleží pouze na vás všech, na nositelích Světla, jak přepíšete temnou minulost (Atlantis, Egypt,….) v tomto Přítomném okamžiku….

(pokračování příště…)

Výběr terapeuta a duchovního učitele

Zuzana Soukupová

V určitém momentě nastává okamžik, kdy po určitou dobu musíme jít cestou duchovně-energetického vzestupu sami, kdy máme určité životní lekce zvládnout tím, co již známe, co jsme se doposud naučili, neboť to po nás vyžaduje život sám. Nejsme-li dost silní, abychom právě toto učinili, a terapeut (ať již se jedná o terapeuta v oblasti psychologické, duchovní či energetické) či duchovní učitel není dost vyspělý, aby nám s tím pomohl, pak je výsledkem spolu-závislost, což může opravdu zpomalit nebo dokonce na delší dobu zastavit náš duchovní růst. Proto je tak důležité vyladění se na naše vlastní vnitřní světlo a nikdy bychom neměli dovolit, aby se nějaký vnější zdroj stavěl mezi nás a naší vnitřní životní jiskru, onu jiskru života, jež umožňuje našemu fyzickému srdci tlouci, která nám tedy umožňuje tento život prožívat…

Je těžké radit nějak specificky ohledně výběru terapeuta, či duchovního učitele, protože jejich energetické, psychické a duchovní schopnosti jsou nejrůznější. Může být lepší se vyhnout těm, kteří sami sebe označují za tzv. ,,psychické“, protože ti se často vylaďují na nižší energetické jemně-hmotné síly, též těm, kteří slibují zázračné uzdravení naší duše či fyzického těla, tedy rychlé zbavení naší ne-moci v určité oblasti životních lekcí.

Když uvažujeme o výběru duchovně-energetického terapeuta, či duchovního učitele, měli bychom mu položit otázku, zda používá duchovní ochrany proti nižším energetickým silám. Pokud ani neuznává existence nižších sil nebo se zdá, že mu jsou lhostejné, raději se mu vyhněme. Je též rozumné se spíše vyhýbat lidem, kteří si myslí, že veškeré psychické nebo duchovní fenomény jsou neškodné, nebo tvrdí, že nás zcela zbaví všech problémů. Buďme si vědomi, že někteří nám budou říkat, že oni již ochranu nepotřebují – díky svému pokročilému stavu a rozšířenému vědomí. U těch buďme nejopatrnější, protože to je často (byť ne vždy) pouhý sebeklam.

Je vhodné, abychom si důkladněji všímali tendencí terapeuta či duchovního učitele poskytovat vhledy nebo ,,čtení” v neviditelném světě, které sice dobře znějí, avšak obsahují málo podstatných věcí. Mohou mít pouze tendenci posilovat naši pýchu nebo apelovat na naši marnivost či pocit nadměrné důležitosti. Je v pořádku, když terapeut či duchovní učitel podpoří naši sebedůvěru, ale mezi sebeúctou (či sebedůvěrou) a pýchou je hranice velmi tenká. Též tzv. předpovídání budoucnosti může znamenat pouze vyjmutí jediné stopy možné budoucí reality z hologramu nespočetných možností našeho osudu…

Měli bychom vždy usilovat o radu a zapojení svého vnitřního pocitu a pečlivě vyhodnocovat, jak pokračují naše sezení s určitým terapeutem, či duchovní cesta s duchovním učitelem. Jakékoliv náznaky postupu k spolu-závislosti, ať již na naší straně nebo na straně terapeuta, či duchovního učitele bychom měli co nejdříve rozpoznat a učinit správná rozhodnutí. Závislost především znamená, že máme pocit, že bez terapeuta či duchovního učitele vlastně nejsme ničím, že je to on, kdo za nás vyřeší všechny naše problémy. Pokud si něčeho takového všimneme, nebo zaznamenáme, že terapeut či duchovní učitel je více nevyrovnaný nebo má nevyřešené podstatné životní záležitosti, měli bychom přejít k terapeutovi či duchovnímu učiteli jinému, nebo bychom měli po určitou dobu naší duchovní cesty používat samostatně jiné prostředky (energetické a duchovní postupy např. jako je učení o Já Jsem, tedy učení o hlubším spojení se sebou samotným, individuální práce s energií Reiki atd.), a pak vyhodnotit, jak se cítíme…

Reprodukce textu tohoto článku, jenž je autorským vlastnictvím majitelky těchto webových stránek Zuzany Soukupové, je povolena pro jakékoliv médium pouze v nezkrácené podobě, a pokud je připojen aktivní odkaz na http://www.reiki-centrumpraha.cz) 26. 5. 2016

VZPOMEŇME SI, PROČ JSME ZDE

Zuzana Soukupová

Během posledních měsíců můžeme spatřovat události, které působí obecně starosti všem. Nacházíme-li se již však na své osobní duchovní cestě, není dobré podporovat tzv. reverzní činnosti a události tím, že jim věnujeme přílišnou pozornost, tedy svou osobní životní energii, i energii duchovní. Jedná se však i o tzv. požitkářství, resp. přílišnou shovívavost k nám samotným, a též o utápění se v různých duševních bolestech, strastech, řešení osobních příběhů. Toto vše nás jen odvádí na nesprávnou kolej, oslabuje nás to, a též sabotuje náš vyšší duchovní plán, naši vlastní šablonu stvoření.

Ano, jsme tajnými léčiteli, kteří mají zlehka procházet tímto hologramem reality a máme se co nejdříve plně probudit k velkému paradoxu této pravdy. Máme nechat své vyšší části vědomí, aby nám ukázaly, kde se až příliš připoutáváme k světskému dramatu.

Velmi nerada používám slovo „musím“, ale v tomto kontextu je skutečně na svém správném místě.

Musíme naslouchat svému vnitřnímu hlasu, částem svého vyššího vědomí z budoucnosti, neboť k nám ze své časové linie dosáhne nazpátek.

Musíme se naučit tomu, abychom se správným způsobem milovali, rozpoznali svou neuvěřitelnou hodnotu, kterou jako čisté vědomí s rozšířeným energetickým polem nabízíme svému okolí.

Musíme trvat na tom, že se staneme touto svou vyšší perspektivou, a že ji zde i pevně a nekompromisně ukotvíme.

A musíme s tím začít hned TEĎ…

Musíme být neustále bdělí, sledovat své myšlenky, neboť uvnitř každého okamžiku je skryta určitá technika Světla i temna….

Musíme překonat program kolektivního nevědomí, rodových záznamů, musíme se stát konečně SAMI SEBOU…

Pokud ještě někdo z vás snad váhá, vzpomeňte si…

Před cca 13.500 lety, v době Atlantidy, co jsme provedli s touto znalostí?

Znali jsme tenkrát zcela přesně, co chtějí padlí kněží udělat, ale neintervenovali jsme. Ano, znali jsme pouze božskou lásku, milovali jsme je, a to natolik, abychom jim „to“ dovolili. V té době jsme však neznali důkladně onen Zákon svobodné volby, neznali jsme ani Zákon rovnováhy.

„Tenkrát“ jsme mohli jemným způsobem vzdorovat, avšak jsme to neučinili. Byli jsme neuvěřitelně naivní, a tak jsme museli za absenci gnózi, za svou čistou nevinnost, zaplatit příliš vysokou cenu. Ano, tenkrát se z nevinnosti, čistoty stala nevědomost. Mohli jsme tenkrát učinit jiné rozhodnutí.

„Tenkrát“ jsme byli příliš zaměstnáni tím, že jsme „byli“ a příliš málo tím, abychom něco moudře a rázně učinili.

Že vám to „něco“ připomíná?

I v dnešních dobách bývá dost často tzv. „duchovní člověk“ uzavřen do šablony mínění ostatních, očekávajíc od něj nejlépe okamžité uzdravení, vhled do minulých životů, radu do blízké budoucnosti, prostě duchovní člověk, dle mínění okolí, je láskyplný mesiáš, splňující každé osobní přání…

Aktuální otázkou dneška je, co s tím uděláme NYNÍ?

Jsme už dostatečně poučeni z lekce o nevědomosti?

Učíme se přísné lásce, umíme si razantněji vymezit své osobní energetické mantinely, uznávajíc u toho však propojení všech jisker Nejvyššího Zdroje v Jednotě?

Či si necháme plody své těžce vydobyté cesty z nevinnosti čistého dítěte vzít?

Za dobu cca 15.000 let bychom však již měli přestat hrát role čistých a naivních dětí, naše poznání se během stovek inkarnací rozšířilo (tedy mělo by se ).

NYNÍ JSME dětmi Nejvyššího Zdroje, dětmi, čistými ale též i moudrými….

CESTA POZNÁNÍ

Zuzana Soukupová

Vzešla jsem z Tvého objetí lásky, můj Nejvyšší Zdroji,
Tvá láska mě provázela na mé pouti,
Hledajíc Tebe na tomto světě,
Promítajíc Tě do jiných světelných jisker…
Zapomněla jsem na Tebe, v opojení zdejšího světa,
Ztrácejíc u toho sebe sama…
Tenkrát u prvního pádu jsem slyšela
Tvá božská slova: „Zase se vrátíš…“
Dnes mé srdce přetéká láskou k Tobě,
Ano, nalézajíc konečně sama Sebe,
Vnímám opět Tvé nejsladší objetí,
Dotyk motýlích křídel, tu nekrásnější symfonii hrající.
Cítím Tvou nejsladší lásku,
Slyším Tvá slova moudrá,
Ach, kolik tisíciletí trvalo, než Jsem tě našla
Hledajíc Tě v těch jiných, a zapomínajíc na sebe sama..
Procházím uvnitř sebe obrazy těch,
které jsem potkávala na své cestě, domnívajíc se,
Že je tolik miluji,
Obrazy těch, jichž jsem se tolik obávala, věříc jim,
že mají nade mnou svou velkou moc,
Stali se mou vnitřní součástí, proudem vědění,
Jenž mi pomohl nalézt Sebe sama a tím i Tebe.
Nořím se NYNÍ do Tvého oceánu vědomí,
Můj Nejvyšší Zdroji.
Plníc svůj prvotní slib: „Zase se vrátím“…

Svitek – rukopis psaný životem 8. část

Zuzana Soukupová

Během dnešního odpoledne po značně dlouhé odmlce se ozval opět známý hlas mého milovaného průvodce, v ruce držel svitek – rukopis psaný životem. Z energetického vyzařování svého průvodce jsem vnímala, že je poněkud více vážný, více než obvykle. Jeho hlas zazněl v mém vědomí, zavřela jsem fyzický zrak a vnímala jeho moudrá slova, pozorovala na rozvitém svitku děje, které mi byly ukazovány, děje v onom Věčném přítomném okamžiku…

Zahlédla jsem fyzickým zrakem neviditelnou energetickou strukturu stvoření, tedy spíše „pouze“ tohoto vesmíru, kde se NYNÍ nalézám. Pozorovala jsem kolem lidí, událostí a míst určité energetické shluky, přesněji napsáno, struktury antičástic, které zabraňovaly, aby Světlo z Nejvyššího Zdroje pronikalo do těchto míst, kde se nacházely. Nejdříve jsem se domnívala, že jde o známé antičástice, vytvořené nepovedenými životními lekcemi, tzv. karma jednotlivce či oblastí, avšak nebylo tomu tak.

Karmické antičástice jsou vcelku „přirozené“, to, co jsem viděla, představovalo vzory dávno prošlých i pochopených lekcí, které zůstávaly otištěny v kolektivním nevědomí, vzory, které sice zde ve fyzické realitě už dávno neexistovaly, ale v nejbližších dimenzionálních vrstvách astrálního světa ještě vlastnily určitou formu existence. Tyto struktury antičástic byly vyživovány temnou energií kolektivního nevědomí a určitým společenstvím neviditelných sfér záporné polarity. Najednou jsem pochopila spoustu obtíží, událostí během celé existence této planety…

Tolik vysokých duší se zde inkarnovalo, aby zde bylo rozseto více světla, tolik neviditelných kolektivů vysokých bytostí sem na planetu posílá světlo, aby světelné duše mohly vzestoupit… Začalo mi být z toho, co jsem viděla, velmi úzko, též jsem vnímala stále, že dnes je můj milovaný průvodce nesmírně vážný.

„Ale co s tím?“, tázala jsem se, utírajíc si slzy z obličeje.

Můj milovaný průvodce vážně promluvil: „Pokud jsi obdržela toto vědění, a správně s ním naložíš, vyvstane velká šance, že struktury antičástic budou rozpuštěny. Vyžaduje to neustálou bdělost, pozorování toho, co se děje NYNÍ, schopnosti „rozpomenout se“, jak tomu bylo „v minulosti“ a silou vnitřní vůle změnit tuto strukturu v „zářivý orb světla poznání“…

Dále jsem pozorovala dějiny planety Země, vznik těchto prvních struktur antičástic, oněch vzorů, jenž ovlivňují tisíciletí průběh existence jednotlivců i národů. Viděla jsem, jak již téměř na počátku existence dostaly světelné jiskry vědomí těžkou lekci od temných mimozemských bytostí, první lekce zrady, manipulace a ovládnutí.. Podrobně jsem pozorovala vzniklé struktury antičástic těchto dějů, jak se přímo „zabydlely“ v éterickém obalu planety, ale též jednotlivých světelných jisker – tenkrát ještě zcela čistých a nevinných…

Postupovala jsem skrze nit času a vnímala, jak skrze poznání, uvědomění a zpracováním nízkých emocí tyto světelné jiskry přesto pokračovaly ve své světelné misi, za vydatné pomoci světelných duchovních sfér… Nicméně mlhavé obrysy struktur antičástic oněch událostí zůstávaly v astrálních dimenzích skrze písky času, majíc tvary nepovedených dětských báboviček…

Můj neviditelný průvodce se přes svoji vážnost na mě přece jen lehce pousmál, viděl, že jsem mírně otřesena svou dnešní vizí: „Světlo Nejvyššího Zdroje má schopnost obejít tyto formy, stačí, aby většina světelných jisker uznávala jen a pouze Světlo, božskou moudrost a bezpodmínečnou lásku. Vše ostatní je dokonalá iluze vytvořená v tomto hologramu reality skrze tyto struktury antičástic. Vzestup světelných jisker je jištěn vyššími duchovními dimenzemi, ale jednotlivé jiskry vědomí se mají aktivně zapojit..“

Tentokrát jsem požádala svého průvodce, aby pro dnešek svitek opět mému vědomí zneviditelnil, k čemuž došlo během krátkého okamžiku…

(pokračování příště…)

ZÁKON NUTNOSTI

Zuzana Soukupová

Jak často si stěžujeme na svůj zdánlivě těžký osud?

Co za těmito zdánlivými obtížemi vlastně stojí?

Naše duše si zvolila před svým zrozením do fyzické reality určitý cíl, a to ten, jenž jí má přivést k jejímu největšímu projasnění. Tímto „projasněním“ označujeme dorovnání energetických dluhů, které jsme konali povětšinou sami proti sobě, tedy proti své duši. Možná namítáte, že ve většině tzv. duchovních spisů se píše o karmických dluzích vůči jiným lidem, ano, máte pravdu, ale právě v tom momentě, kdy jednáme sobecky, tedy dle potřeb osobního já, škodíme též i sami sobě, zatemňujeme svojí duši.

„Zákon nutnosti“ určuje každé duši přesně vymezené scénáře, kdy, jak, s kým a proč se máme setkat, co se máme naučit ve smyslu projasnění našeho vědomí, tedy očištění a rozšíření světla naší duše. Tento zákon málokdo zná a též málokdo akceptuje, jeho poznání a následné přijetí však přináší právě naší duší nesmírnou úlevu. Jsou to právě nenaplněné touhy astrálního vědomí, jež nám přinášejí onen „těžký osud“, obtíže, smutek, závist, strach a další nižší emoce jako reakce na absenci naplnění toho, co si přejeme.

V tzv. „Zákonu nutnosti“ se nejedná o přísné vymezení mantinelů jednotlivé duše, vše v tomto zákonu je ustanoveno dle dokonalého výčtu lekcí, které se má duše v oné inkarnaci naučit. Není třeba si tedy představovat asketické prostředí a chování, u někoho může hranice tohoto zákona být naopak nastavena na dokonalý přepych, úžasnou kariéru, spoustu přátel, koníčků. Většinou však tato zdánlivě pohodlná situace zinscenovaná „zákonem nutnosti“ bývá pro naši duši nejvíce obtížná.

Pod onen zákon spadá též většina fyzických i psychických ne-mocí , kdy duše dostává jedinečnou příležitost, aby zastavila ego v jeho dalších činech proti ní samotné.

Během cesty osobního duchovního rozvoje začínáme postupně jemněji poznávat zpětné reakce na kvalitu našich činů, zda jsou přínosem naší duše, a světlo naší duše se rozzářilo, nebo zda jsme konali z vyššího pohledu sami proti sobě, kdy tzv. ztrácíme sami sebe, pohasíná světlo naší jedinečné duše.

Postupným poznáváním tohoto základního zákona existence naší duše docházíme čím dál více k mistrovství vnitřního klidu, víme, že naše duše je v bezpečí, ač kolem nás svět burácí, neboť pokud jsme se v tomto burácení právě ocitli, máme veškerou podporu vyšších dimenzí svého bytí i naší duše, abychom z něj vyšli nejenom v klidu, ale ještě více prozáření. Jinak by nás nebyl „zákon nutnosti duše“ do oné situace postavil.

SOUTĚŽ O ENERGII

Zuzana Soukupová

Když pozorujeme chování lidí, můžeme si uvědomit určitý boj o moc – resp. boj o energii, a tím poznáme povahu konfliktu mezi lidmi. Nakonec však zjistíme, že energie získaná tímto způsobem nevydrží dlouho a že pravá energie, kterou hledáme (a kterou by měli hledat i všichni ostatní), přichází z jednoho univerzálního zdroje. Nemá se získávat od druhého člověka, neboť v tom případě je získávána ovládáním, kritizováním či též nadměrným uspokojováním druhých.

K iracionálním bojům o energii dochází vždy, když cítíme, že v důsledku cizí manipulace naší pozorností ztrácíme energii. Pak se bráníme tím, že se snažíme situaci ovládnout. Abychom se zbavili své potřeby ovládat druhé, je nejlepší soustředit se na své pocity v daném okamžiku. Není třeba analyzovat druhé a snažit se je změnit.

Stačí, když se zeptáme sami sebe: „Co v tomto okamžiku cítím? Co teď potřebuji?“

Jakmile se spojíme se svým vnitřním hlasem, můžeme připustit, že s námi druzí nemusejí souhlasit, nebudeme se dožadovat vítězství – spojíme se s božským proudem energie (k tomu nám pomůže párkrát procítit a vyslovit v duchu „Já Jsem“, event. nádechem otevřít korunní čakru a bod naší vnitřní životní jiskry v horní části uprostřed hrudi – tzv. duchovní srdce).

Uvědomíme-li si, jak lidé mezi sebou soutěží o energii – neboli bojují o moc, učinili jsme svůj první krok k znovunabytí vlastní síly. Zde platí v oblasti partnerských vztahů též skutečnost, že pokud partneři nejsou vyrovnaní a spoléhají na energii druhého, vyvine se mezi nimi závislý vztah.

Rovnováha se mezi lidmi obnoví jen poté, až přestanou čerpat energii druhých a každý začne hledat své vlastní vnitřní spojení s božstvím – s univerzální energií.

Často jsou lidé – ty na duchovní cestě nevyjímaje – odříznuti od svého vnitřního spojení s univerzální energií Nejvyššího Zdroje (zejména při zpracování těžších či opakujících se nepochopených životních lekcí). V důsledku toho se cítíme slabí a nejistí, a chceme se posílit tím, že se snažíme získat energii druhých. Toho dosahujeme manipulací nebo ovládáním jejich pozornosti. Když dokážeme získat pozornost druhého, cítíme se posíleni jeho energií, což nás sice zdánlivě posiluje, jeho to však oslabuje. Mnohdy si však neuvědomujeme, že energie onoho člověka je též kromě životní síly kvalifikována jeho vlastními nezpracovanými lekcemi. Protože se druzí brání tomuto usurpování jejich síly, dochází k boji o moc, o energii, a všechny konflikty na světě, ale i v celém vesmíru, pramení právě z tohoto boje o energii.

Život má smysl, jenž je nám postupně odhalován. Kdykoliv potřebujeme, máme možnost se zeptat vyšších sil na objasnění našich otázek. Odpovědi přijdou, pokud jsme připraveni je jasně slyšet a ochotně přijmout.

Svitek – rukopis psaný životem 7. část

Zuzana Soukupová

Po delší době mě opět navštívil můj dávný milovaný Mistr a ve svých dlaních držel onen starodávný svitek, rukopis psaný životem.Vyhlížela jsem ho delší dobu, nebylo však možné se s ním spojit. Dnes již znám důvod jeho delší odmlky. Zpracovávala jsem určité karmické lekce, čistila jsem své energetické pole na vyšších úrovních a prosvěcovala ještě více své vědomí. Během tohoto procesu by moje vědomí nebylo schopné číst z onoho svitku, či pokud ano, nikoliv zcela autenticky. Toto delší období mi přineslo poznání možnosti určitých mentálních filtrů, zastírajících naše vědomí, filtrů, které si vytváříme sami, ale též někdy i lidé, kteří jsou s námi určitým způsobem karmicky spojeni. Hlavním úkolem naší osobní duchovní cesty je zejména rozpoznat náš konkrétní životní plán, naplnit naší vlastní misi. Z pohledu času a prostoru to někdy trvá déle, důležité je však nalézt sebe sama a tím i svou skutečnou cestu. Můj milovaný Mistr nyní již přede mnou drží v rukou starodávný svitek, já zavírám své fyzické oči a snažím se vyššími smysly naladit na frekvenci světla a zvuku, jež tento svitek obsahuje. K mému milému překvapení dnes, po několikatýdenní hlubší očistě mého vědomí, čtu a poslouchám, vnímám přicházející obrazy zcela lehce a detailně.

Svým vědomím se dostávám do nelehkého období pádu civilizace Atlantis. Vnímám, ale též spoluprožívám ony nelehké chvíle, kdy těm, kteří se rozhodli zůstat, bylo temnými kněžími vymazáno, resetováno vědomí, vlastně zbyly pouze střípky všech schopností, které kněží uctívající Zákon Jednoho vlastnili. Na starodávném svitku s úzkostí v srdci pozoruji příští inkarnace těchto kněží, kdy nejasně tuší, kým JSOU, nicméně rodí se jako obyčejné bytosti, které ve styku s fyzickou realitou to, co v sobě ještě vlastní, používají převážně nevědomě ke vzniku nových a nových karmických antičástic ve svém energetickém poli, čímž zbytek jejich schopností postupně mizí a oni se stávají buď běžnými lidmi či černými mágy. Jen těch několik málo bytostí, těch s tím zcela čistým srdcem, prosvětluje zdejší planetu, často však zažívají osočování, nepřátelství, a to nejen od prostého lidu, ale hlavně od temných pánů. S napětím sleduji dále starodávný svitek psaný životem, vnímám a zažívám příběhy té malé skupiny bytostí, střežící si jiskřivý šat své duše jako největší poklad, jež se prostě nenechají zastrašit či zlákat temnými pány, Tito stoupenci Světla, Zákona Jednoho, se inkarnují během dalších věků, a ke svému údivu vnímám, že často ač nevědí, kým JSOU, jejich duše zůstávají dobrotivé, zářící a láskyplné, ač se rodí často do podmínek, které nejsou jednoduché. Inkarnují se bez „manuálu“, vlastně si svá pracovní skripta života vytvářejí sami, svou osobní životní cestou, a to stejným způsobem, jako vznikal tento starodávný svitek psaný životem. Během své životní pouti se setkávají s dalšími životními jiskrami, s těmi „svítícími opravdovým světlem“, ale i s těmi, jež se naučily „odrážet světlo čistých duší“. Pozorovala jsem během čtení starodávného svitku, jak často je zapotřebí zapnout tu nejvyšší rozlišovací schopnost, které jsme vůbec schopni. Božská milost navzdory vymazání schopností těchto vysokých čistých bytostí, umožňuje jakési znovunastavení staro-nových schopností, pokud ona čistá duše prokáže svou skutečnou poslušnost Světlu, podřízení se kosmickým zákonům Nejvyššího Zdroje. S velkou radostí jsem též spatřila za jakousi oponou neviditelný svět vysokých kosmických bytostí, spíše „kolektivů vědomí“, svět, jež tak ochotně pomáhal i stále pomáhá čistým a zářícím jiskrám zde ve fyzické realitě. Naštěstí ono povědomí o neviditelné pomoci nebylo zcela vymazáno a tak společnou činností je možné téměř vše. Jen je zapotřebí „volat“, „žádat“ a najednou jsem si s úsměvem uvědomila, že já osobně často i křičím . Nyní však ještě zřetelněji vím, že to není zapotřebí, že jsme lépe slyšet, pokud vstoupíme do svého středu, do onoho klidu věčného „JÁ JSEM“, jinak se náš křik ztrácí v křiku a směti běžných mentálních energií lidstva.

Pozorujíc starodávný svitek, příběh psaný životem, jsem vnímala, jak četné nelehké chvíle a zdánlivě těžké životní zkoušky vlastně nabízejí jedinečnou možnost kvantového skoku našeho vědomí směrem k jeho zvýšení a rozšíření se. Bylo mi ukázáno, jak někdy posuzujeme svou analytickou myslí a nespoutanými energiemi emocí určité úseky svého života jako těžké, přitom jsou tyto zdánlivě těžké životní lekce jakýmsi odrazovým můstkem, spíše však „kosmickou trampolínou“, díky níž můžeme obsáhnout svým vědomím vyšší sféry, byť jen na jeden prchavý okamžik kosmického času, jenž se však může opakovat nesčetněkrát, a tímto můžeme svůj osobní svitek života projasňovat, posilujíc u toho i své duchovní svaly… Vím, že to zní velmi jednoduše, ale život sám je jednoduchý, těžkosti si vytváříme sami, abychom se posunuli výše, či též někdy i spadli z této kosmické trampolíny života.

Ano, jen ten člověk, který se znovu nepostaví,
se ocitne v nebezpečí
dalšího střemhlavého pádu svého bytí.

S hlubokou úlevou jsem si oddechla, že kosmické zákony jsou tak dokonalé. Ne že bych to nevěděla , ale sledování tohoto příběhu na starodávném svitku mou naději na vítězství Světla ještě mnohem zesílilo. Navzdory všem temným kolektivním výplodům mentálních těl mnoha lidí, Světlo poznání a Světlo lásky duše prozařují jednotlivá území, na nichž síly Světla působí. A ač to běžným lidem může uniknout, přesto dochází k intenzivnějšímu volání duší po Světle, Lásce, po harmonii života…

Můj milovaný Mistr se na mě opět pousmál, sdělil mi, že pro dnešek již „stačí“, upozornil mě na nutnost odpočinku mého fyzického těla i mého vědomí formou spánku, a ujistil mě: „Další čtení starodávného svitku psaného životem bude již velmi brzy…“ .

(pokračování příště…)

MOTÝLÍ ŽIVOT

Mgr. Miroslava ŠÁCHOVÁ

(úryvek z knihy „MAGENTA A HRY KOSMICKÝCH SIL“)

Poletovala si jako bytost, která vyšla z temnoty do světla a překonala jejich hranice. Prozkoumávala prostor, jenž byl naplněn čímsi neznámým. Ocitla se ve světě jí ještě cizím, aby zde vyjádřila své vnitřní bohatství, své poznání mystéria bytí, své božství, a tím spoluvytvářela vše, co se ve zdejším světě nachází.
Od chvíle, kdy se tu ocitla, tento svět již nikdy nebude stejný – její jedinečná přítomnost přetváří obraz zdánlivé místní reality. Radostný zpěv jejího srdce, šum jejích křídel a duha odrážející se v jejich magentovém lesku, ladné pohyby jejího tance, jejího letu… Působí jako malíř, jehož vášnivé tahy štětcem vyjadřují niterné poznání a zaznamenávají je na plátno. Je Stvořitelem a současně jeho nástrojem. V každém svém nádechu vdechuje božství a stává se jeho prostředníkem k následnému výdechu projekce Stvoření. Jak nekonečné jsou její možnosti bytí a tvoření!
Nadšení z prozkoumávání a nových prožitků ji naplnily novými vhledy a ještě větší touhou podílet se na této tvorbě. Vznášela se, letěla dál a dál, a svým pohledem doslova vstřebávala zdejší atmosféru, podivuhodné vůně, barvy a tvary. Svým světlem vše božské podpořila a posílila. Jako v omámení ze vší té nádhery se však o něco později snesla k zemi, aby si odpočinula na nádherné louce plné krásných pestrobarevných květin. Uvědomila si, že její představivost nezná hranic. Vše, co ji obklopuje, odráží její vnitřní svět a jeho vnímáním se zpětně naplňuje vše v ní. Je to nekonečné vzájemné obohacování, zrcadlení a bezmezný vývoj. Je hmotou, která byla ztvárněna Stvořitelem, a přesto nese část Stvořitele v sobě – je utvářena a je zároveň v procesu sebe-utváření, jenž se následně promítá v jejím vnějším světě.
Unavena ze všech těchto změn ve svém vědomí složila svá křídla a propadla se do říše snů. Usnula na louce, obklopena vůní bylin, svěžího vzduchu a září květin. Příliv informací a zážitků byl tak silný, že si již přála na chvíli jen tak spočinout v náruči věčného všeobjímajícího Bytí… plného lásky, něžnosti a péče. Zavřela oči a ponořila se do jeho náruče, tak slastné a uklidňující. Neutuchající tok vjemů a informací se zpomalil, ustal a ona jen BYLA… Spala. Ve spánku pronikla do jiných sfér existence – její křídla zmizela, její tělo získalo křivky půvabné ženy, jejíž chůze byla ladná, jako by se vznášela, a její oči byly plné něžnosti a hloubky vědění. Její pohled pronikl vším, nač pohlédla – i v té nejčernější temnotě dokázala spatřit jiskru světla, a svou vírou a nezměrnou láskou svého srdce byla schopna rozžehnout pohaslé světélko tonoucí ve tmě v plápolající plamen. Její pohyby připomínaly tanec víly na louce. Ač žena, každým způsobem svého vyjádření projevovala vznešeného magentového motýla.
Ve snu procházela temnými kouty stvoření, plnými nevědomých bytostí tápajících ve tmě. Věděla dobře, že je tam jen na výletě ve svém snu, že to není její svět, že však právě tento svět potřebuje prozářit. Její znalosti tajemství vnitřní transformace a mystérií existence by zde bylo tolik zapotřebí. Během svého krátkého pobytu v tomto zvláštním světě přistupovala s láskou ke zdejším bytostem, aby jim pohlédla do očí a jemně se spojila se světelnou jiskrou skrytou v jejich nitru, aby ji roznítila a prozářila tak strusku temnoty – tím jim také předávala své vnitřní poznání a část tajemství, jež odhalila. Některé se probudily a rozzářily se, avšak jiné zůstaly ponořeny ve svém nevědomí. Jejich touha po osvobození nebyla dostatečná, musely být tedy ponechány svému vlastnímu vývoji. Tento svět byl ponurý, ale ona věděla, že není její – je jen jakousi další holografickou šablonou stvoření, do níž může vnést svůj otisk a přeměnit jej. Byla zde jako spolutvořitelka – předávala poznání ze světů, kde se světlo a temnota spojily v lásce a vytvořily nové dimenze bytí.
,,Ach, je zde tolik bytostí, jež by potřebovaly mé poznání, mou pomoc,” povzdychla si Motýlí žena, Magenta. Uvědomovala si, že její skutečnost je tam na louce, v novém, jiném světě, ale ponurost zdejšího okolí ji přímo vyzývala, aby tu prozářila ty, kdož po tom touží. Vzpomínala si na své omezení v kukle a chápala, jak se asi tyto bytosti obklopené temnotou cítí. Byly také uzavřeny v temnotě jakési kukly – ale zdejší temnota vypadala úplně jinak, než ta, jíž prošla ona sama. Jako by se některé bytosti těšily z toho, že jim vládne stín! Svou tvořivost a své božství přenechaly nadvládě temnoty, která je omamuje, udržuje v jakémsi spánku bezbolestnosti a slepého nevědomí. Nevnímají, kým jsou, ani co je obklopuje, ale temnota jim zaručuje, že necítí… A necítit znamená také netrpět… neuvědomovat si…
Ach, jak hluboko padla tato stvoření! Jak se vzdálil tento svět podstatě Stvořitele… a přesto je s ním nějakým způsobem spojen, ale pouze vzdáleně… Ještě, že jsem zde jen na chvíli, pomyslela si Motýlí žena. Jak tíživé a bolestné prostředí – jak smutné je vidět, že jiskřičky světla pohasly a předaly svou životní energii temným stínům jakýchsi bytostí chtivých moci. ,,To je vskutku zvláštní svět… Proč jsem byla ve svém snu zavedena právě sem, vzápětí poté, co jsem se nacházela v náruči božství? Byla jsem sem snad vyslána kvůli lepšímu uvědomění, kvůli svému dalšímu poznání? Anebo tu mám probouzet a rozjasňovat světelné jiskřičky?” snažila se pochopit Motýlí žena.
Procházela zdejšími temnými zákoutími a svou přítomností pozvedala ,,padlé anděly” – bytosti světla, jež se vzdálily od radosti, světla, blaženosti a extáze prvotního stvoření. Nechaly se pohltit a ovládnout. Jejich bolest byla nesmírná, ale ony ji nevnímaly. Prudce je probudit by znamenalo vystavit je těžkému šoku a utrpení, a to by nevydržely. Motýlí žena si podrobně prohlížela a s neutuchající zvědavostí zkoumala zdejší podobu temnoty – aby pochopila, v čem spočívá její síla a záludnost, aby porozuměla tomu, co se zde stalo.
Vtom si uvědomila, že tato temnota je jako hutná lepkavá hmota nalepena na oblast osobnosti některých bytostí. Vcítila se do nich a spatřila zdrcující pravdu: tyto bytosti chtěly vlastnit moc a vládnout nad ostatními, a především – chtěly tvořit v rozporu s kosmickými zákony… Temnota toho využila, dala jim dočasnou moc, ale tím si je podmanila a učinila z nich prostředníky temna, jež se pak šířilo všude kolem – veškeré tvoření, které zde poté následovalo, bylo v rozporu se zákony harmonie. Právě proto tu byl ze všeho nejvíce cítit strach, těžkost, bolest, touha po moci a ovládání, vztek a zmatek.
Motýlí žena se při tomto poznání zapotácela – bylo toho na ni příliš. Jak smutné bylo zjištění, že některá stvoření padla tak hluboko do bažin nevědomí… Jak skličující bylo, že mnohé bytosti zde světlo ani nechtěly. Netoužily v sobě roznítit jiskru lásky a božství – jejich reakce na Motýlí ženu byla útočná a nenávistná. Její přítomnost je doslova pobuřovala. Její něžný, láskyplný pohled je dráždil a vyvolával v nich vztek a zlost, neboť je zbavoval omámení temnotou – a to se jim nelíbilo, bylo to pro ně příliš bolestné. Její přítomnost v jejich okolí je znervózňovala, zesilovala jejich doposud neznatelné tušení, jak hluboko klesly, že již nejsou v souladu s Božskou harmonií. Její láska a světlo je dráždily, jelikož je obnažovaly a odkrývaly jejich křehkost a zranitelnost skrytou pod skořápkou temnoty. To ne! Někteří na ni zaútočili, chtěli ji zničit… Avšak při spatření síly jejího světla se zalekli a utekli. Nebylo za co ji lapit, uchopit, neboť v ní nebyla ani trošička touhy po moci, ovládání. JE silná!… Její síla však spočívá právě v jejím procitnutí, jejím světle, jež ukončilo její dávnou temnotu. A tak od ní uprchli a nechtěli ji více spatřit. Nalézali potěšení a jistotu ve své temnotě, jež je činila zdánlivě silnými… až na to, že ona v nich odhalila nezměrnou křehkost a smutek…
Ubírala se svou cestou dál, pokračovala ve svém putování. Věděla, že je zde jen na chvilku, na malém výletě za poznáním, prostřednictvím svého snu – ale že tento svět nezrcadlí její vnitřní svět, nýbrž ji vybízí k tomu, aby svou přítomností a svým věděním prozářila zdejší pochmurné bytí. Najednou dostala strach – co když se nebude moci vrátit, co když zde má zůstat déle než na ten malý okamžik svého snu? Jak jen se z něj probudí, aby se dostala nazpátek na svou barevnou louku? Přepadla ji úzkost, ale vnitřní hlásek jí napověděl, že se strachu nesmí poddat, jinak by zde mohla vskutku uvíznout. Byla to stejná zkouška víry jako tehdy v kukle… Dokud věřila, že je tento svět pouhým snem a ona je zde jen ,,na skok”, nemá nad ní moc… Avšak pokud by nechala strach a pochybnosti, aby ji ovládly a zatemnily její víru a vědomí, zaplétala by se stále více do jejich chapadel, upevňovala by s nimi spojení – právě s tím, čemu by uvěřila… O to těžší by pak bylo se z těchto myšlenek osvobodit…
,,Ne, to nedopustím. Toto je pouhý sen, a já tu musím získat další znalosti a uvědomění, abych je pak mohla využít na své cestě za dobrodružstvím – pro svou další metamorfózu. A na oplátku sem vnesu to, co jsem již poznala… a co již v sobě obsahuji… Tímto spojuji různé světy, do nichž vcházím. Jsem jako motýl přelétající z květu na květ, z jednoho světa do druhého, a přenáším tak jejich pyl, propojuji je a tím je opyluji… aby v nich mohl vzejít nový, další život… To je mé motýlí poslání, mé motýlí dobrodružství, mé motýlí stvoření, má motýlí podstata…”, promlouvala Motýlí žena sama k sobě, a pak si povzdychla, přestože v sobě cítila dostatečnou sílu a nasazení pro své další kroky.

Ponořena do tohoto rozjímání, úvah a uvědomění, spatřila náhle zvláštní bytost, jež se k ní blížila….

Více informací o knize MAGENTA A HRY KOSMICKÝCH SIL viz rubrika „KNIHY“

(Reprodukce textu tohoto článku, jenž je autorským vlastnictvím majitelky těchto webových stránek Zuzany Soukupové a autorky knihy MAGENTA A HRY KOSMICKÝCH SIL Mgr. Miroslavy Soukupové, je povolena pro jakékoliv médium pouze v nezkrácené podobě, a pokud je připojen aktivní odkaz na http://www.reiki-centrumpraha.cz)

BÍLÝ RYTÍŘ

(úryvek z knihy „ZASVĚCENÍ VE VELKÉ PYRAMIDĚ“ Earlyne Chaney, přeložila: Mgr. Miroslava Šáchová)

… Jak se mé smysly vracely a zaostřovaly se, opět jsem slyšela jeho hlas volající mne zpět do povědomí o jeho přítomnosti. Nyní stála přede mnou, nádherná bytost se třpytem bílých plamenů kolem jeho hlavy. Když jsem se na něj dívala, jeho modré brnění se pomalu měnilo na bílý oblek, jenž se zdál být integrální částí jeho samého. Jeho chodidla byla okřídlená s licími kruhy modrého ohně. Kolem jeho krku visel zlatý Ankh s krystalem uprostřed, jenž svítil něžnou září bílého světla.

Jak se mé zmatení vyjasňovalo, pohnula jsem se dopředu a chtěla pokleknout před jeho nádherou, ale jeho natažené ruce tomu zabránily. Držel mne pevně a na jediný krátký okamžik zašeptal: „Čekáme tě, abychom tě přivítali v božském chrámu nahoře – nebeské sídlo duše.“ Váhala jsem a on pokračoval:

„Dlouhá léta tvého hledání vědění je tvým pasem přes tyto vyšší portály. Tvé neustálé dosahování světla neprošlo nepovšimnuté Vševidoucím Okem, jenž se zde dívá – Oko, které nikdy nespí.“

I v tomto okamžiku sladkého znovu-spojení, zůstával stále mým Učitelem, mým průvodcem.

Jeho silná ruka pevně uchopila mou, aby mne vedla kupředu a vzhůru, ohlédla jsem se zpět na mé tělo klidně ležící v sarkofágu – ubohý obal mé bytosti. Mezi mnou a stinným fyzickým tělem dole v sarkofágu byl natažena tenká, stříbrně fosforeskující nit éterického světla.

Mé očištěné vnímání, ještě oslněné oslepující září Čistého Světla a naplněné úctou blízkostí Bílého Rytíře, rozpoznalo skrytou lásku, trůn, k němuž jsme se nyní blížili. Já, ne jako cizinec, ale jako princezna vracející se k nejvyšším poctě božského dvora. A zde před trůnem, v celé její slávě a záři, stála nesrovnatelná Královna – čekající…

Nás obklopující nezměrný prostor byl náhle naplněn řadou po řadě očištěných duší, vyzývající mě přiblížit se zářící bohyni Isis. Její dlaně se natáhly dopředu, aby mne přivítaly do vyšších rovin. „Já Jsem Pravda,“ říkala svá slova přivítání. Když se její božské prsty dotýkaly mého čela, hlubiny mystérií odhalily největší tajemné hloubky.

Kolem její majestátní postavy, jakoby se vznášela mávající průsvitná zlatá křídla, pulzující kolem její hlavy a ramen. Uvědomila jsem si, že to vůbec nebyla křídla, ale vyzařující vlny éterické energie, mocné generátory síly. Ze špiček „křídel“ právě vypadalo, že lítaly záblesky Bílého Světla. Její celá forma vyzařovala zlatý odstín.

Bylo zde ještě jedno tajemství, jemuž se musím naučit, řekla, před tím než se mohu stát Mistrem nejvyššího mystéria. Smrt a soud nebyly jedinými mystérii, jež měla být odhaleny, když se oko víry stalo Okem pravého vidění. Ještě další tajemství musí být naučeno před tím, než může Melchisedech projít Bránou Věčného Úsvitu.

Dáma Světla pak rozvinula Svitek, z něhož jsem si měla osvojit modlitbu a heslo „pro jídlo a pití sídlících v Domě.“ Toto byl „spis, jenž prokazuje dokonalost“, na kterou se můžou dívat jen Melchizedekové. Její božský dotyk mne posilnil a připravil na cestu přede mnou – neboť ještě jednou musí Hlubiny zaznít a musí se projít Svatými Místy, předtím, než nový Melchizedek může dosáhnout Mistrovství a navždy vlastnit heslo k Bráně Věčného Světla…

Více informací o knize ZASVĚCENÍ VE VELKÉ PYRAMIDĚ viz rubrika „KNIHY“

(Reprodukce textu tohoto článku, jenž je autorským vlastnictvím majitelky těchto webových stránek Zuzany Soukupové a autorky překladu knihy ZASVĚCENÍ VE VELKÉ PYRAMIDĚ, Mgr. Miroslavy Soukupové, je povolena pro jakékoliv médium pouze v nezkrácené podobě, a pokud je připojen aktivní odkaz na http://www.reiki-centrumpraha.cz) 11. 2. 2016

Svitek – rukopis psaný životem 6. část

Zuzana Soukupová

Dnešního rána můj průvodce převedl starodávný svitek psaný životem v nádhernou zvukovou frekvenci, jejíž tóny jsem překládala velmi snadno do obrazů života. Najednou jsem se ocitla svým vědomím v obrovské plasmatické kosmické lodi, seděla jsem v pohodlné perleťově bílé sedačce a tóny zvuku – přenádherné hudby se změnily v promítání dvanáctidimenzionálního filmu…

Sledovala jsem, ale též i paralelně zažívala, co skutečně znamenají ona známá slova: „SVĚTLO a LÁSKA VŽDY VÍTĚZÍ“. Byla jsem účastníkem bojů Světla a Temna, momentů, kdy se temno velmi nepříjemným způsobem snažilo nositele Světla porazit. Zažívala jsem chvíle dokonalého rozsévání světla mnoha božských jisker, slyšela jsem tóny jejich harmonických duší, prožívala jsem současně s nimi, jak světlem a zvukem nádherně uvádějí temnotu chaosu do Světla a Zvuku božského řádu. Vnímala jsem je, jako pozemskou armádu andělů, někdy ani netušících, jak důležitou roli sehrává v kosmickém dění jejich světelná činnost. I nyní jim za to děkuji, jak jsou úžasní, klaním se v duchu jejich božským jiskrám, rozsévajícím v temnotě božskou záři. Bylo to zcela přenádherné, ještě nyní jsem okouzlena tímto dějem…

Pak jsem však najednou spatřila nepříjemné temné bytosti, jak obsazují energetická pole určitých božských jisker, těch, jež neměly očištěná svá astrální těla – v nichž převládaly sobecké či též naivní touhy, závist, zlořečení apod. Skrze tyto osoby ony nepříjemné temné bytosti začaly ubližovat těm, kteří se snažili jim původně pomoci, vést je. V duchu jsem držela palce těm „čistým“, aby nepodlehli, aby si vzpomněli, že temno je neskutečné, že neexistuje, že naplnění jejich mise spočívající v rozšíření čistého světla a harmonických tónů zvuku, nesmí být přerušeno. Viděla a zažívala jsem, sedíc na pohodlné kosmické sedačce, jak tentokrát málem temno získalo svou převahu…

Najednou děj mnohadimenzionálního filmu pokračoval napínavým a zcela klíčovým momentem, kdy jedna nositelka světla i zvuku si vzpomíná na cenný poklad, který ji kdysi zanechal jí blízký člověk. Vysoká kněžka otevřela onu vzácnou a skrze dlouhá léta zapomenutou truhlu a najednou, čistíc jednotlivé části této substance postupně získávala novou sílu světla, lásky, moudrosti i porozumění tomu, co se v předchozí době odehrálo… Její dávný mistr jí zanechal skutečný poklad, vlastně na něm kdysi dávno pracovali společně, jen „tenkrát“ neznala jeho skutečnou hodnotu. Díky substanci a její vysoké frekvenci se spojila se svými Milovanými Mistry a andělskými bytostmi, svými dávnými „milovanými“, kteří jí nyní pomohli objasnit události předcházejícího období, kdy temno získalo téměř svou nadvládu a málem vše bylo zničeno. Očistný stříbřitě-fialový plamen Mistra Saint Germaina, dokonale transformoval nánosy lží, polopravd, vysoké kosmické bytosti společně s těmi andělskými, použily sílu modrého blesku a všechny události byly najednou zcela jasné a vysoká kněžka konečně jasně viděla… „

„Tak moc Ti děkuji, můj milovaný Mistře, ty, jenž jsi mi zanechal poklad nejvyšší, onen mocný nástroj, jenž jsem kdysi odložila, neznající jeho skutečnou hodnotu“. Vysoká kněžka děkovala též mocným silám světla, vysokým kosmickým bytostem, jež tak rázně zasáhly svou pomocí. Děkovala z celého srdce i svému příteli, tomu, jenž ji provázel mnoha životy, s nímž měli společnou misi, předávat božským jiskrám čisté paprsky světla a vysoké tóny zvuku, tomu, jenž stál u ní, i když ho ona díky temným zlořečením tenkrát na okamžik kosmického času zavrhla. Můj milovaný průvodce mě jemně upozornil, abych si setřela slzy dojetí a dívala se dále pozorněji..

Ach ano, spatřila jsem světelný koridor vedoucí z planety Země až k ohnisku Zdroje, hrající všemi barvami duhy, znějící božským tónem harmonie. Vnímala jsem, jak síly Světla tentokrát vytvořily neporazitelné brnění čistým božským jiskrám, aby jejich duše mohly rozsévat své jiskřivé světlo a ničivé temné síly je již nemohly zasáhnout. Slyšela jsem frekvence tónů jejich duší, obalených již nyní křišťálovým brněním, chránící je před záludností temna. Viděla jsem však i to, že ti, kdož se rozhodli utápět se ve svých směšných zlořečeních, sami sebe postupně navlékají do šatů temných barev, nepropustných andělskému světlu, božským tónům. Ne, nelitovala jsem je, neboť zákon svobodné volby sám nad nimi vyřkl svůj ortel.

Dále jsem téměř s dětským úžasem zažívala, jak v onom Kosmickém zrcadle zůstává jen to pravdivé, jak někdy byť i hrůzné scény se rozpouštějí silou bezpodmínečné lásky, vnitřní vůlí spojenou díky silné víře s niterným božstvím, a zůstává zde pouze VÍTĚZSTVÍ SVĚTLA a LÁSKY, vytvářející onu MOUDROST VĚKŮ…Vše ostatní zůstává nezaznamenáno, neexistuje….

Slyšela jsem božskou hudbu sfér, kdy HARMONIE NEBES zahrála svým tónem nekompromisního VÍTĚZSTVÍ SVĚTLA A LÁSKY, slzy dojetí a vděčnosti mi stékaly na perleťově bílou kosmickou sedačku..

Děkuji Tobě, můj příteli, děkuji ti za tvou nezlomnou vytrvalost, děkuji ti, že jsi mě nenechal samotnou prožívat tento příběh, děkuji i tobě, můj dávný Mistře, za tvůj cenný dar, jenž mi pomohl v tak nelehkých časech, děkuji Milovanému Mistru Saint Germainovi za jeho učení, díky němuž nyní JSEM tím JÁ JSEM…

(pokračování příště)

Přizpůsobování

ZUZANA SOUKUPOVÁ

(úryvek z knihy Vztahy na cestě duchovního vzestupu)

Mezi dva fenomény patřící v rámci vztahů k aspektům, které nám naši cestu značně komplikují, patří ztotožňování se. Často se ztotožňujeme nevědomky se vším – s tím, co říkáme, cítíme, v co věříme či nevěříme, co nás přitahuje a co odpuzuje. Vše se nás pak snaží pohltit a my se pak nemůžeme oddělit od myšlenky, citu, představy či objektu, jež zcela zaujaly naši pozornost. Člověk ve stavu ztotožnění není pak schopen pohlížet nezaujatě na objekt svého ztotožnění. Ve stavu ztotožnění máme vždy menší kontrolu nad svými emočními reakcemi než kdy jindy. Projev záporných emocí, lež, fantazírování, nekonečná upovídanost, potřebují ztotožnění, bez něj nemohou existovat.

Ztotožnění se je natolik obecná vlastnost, že při jeho pozorování ho stěží můžeme oddělit od sebe sama. Jinými slovy – většina lidí se nachází téměř neustále ve stavu ztotožňování, pouze objekt ztotožnění se mění. Ztotožňujeme se s nějakým drobným problémem, který před námi vyvstal, a zcela pak zapomínáme na naše vlastní životní cíle, kvůli nimž jsme začali vůbec na sobě pracovat.

Přemoci ztotožňování bývá většinou velmi obtížné, musíme být stále na stráži, bdělí a hlavně znát sebe sama. Ztotožňujeme se totiž nejen se svými nezpracovanými emocemi, ale na duchovní cestě, jakmile jsme stále více spojováni s jednotným polem vědomí, se často ztotožňujeme s emocemi svých karmických partnerů, ztrácíme svůj vlastní směr a cíl, a hledání naší individuální životní jiskry slábne. Zde pak nezáleží na tom, zda karmický partner s námi „bydlí“ či je vzdálen na druhém konci světa. V případě nepochopených karmických lekcí je skrze kvantové pole s námi spojen stejně intenzivně a my se pak leckdy nevědomě ztotožňujeme s jeho představami, emocemi atd..V těchto lekcích se učíme najít sami sebe – ve své skutečné průzračnosti, opravdovosti a jedinečnosti – zjištěním a pochopení faktu, že se ztotožňujeme s přáními někoho jiného, se učíme nořit hlouběji do svého nitra, poznávat to, čím skutečně jsme – a čím nikoliv. Nejlepší cestou k odstranění ztotožňování je hluboká a pravidelná meditace, během které se spojujeme se svou životní esencí, oním „JÁ JSEM“, učíme se v jejím průběhu rozpoznávat své myšlenkové a emoční filtry, bránící nám k nalezení sebe sama a též kdy v sobě třídíme „své“ myšlenky, emoce, přání…

Další stav, příbuzný ztotožňování, je přizpůsobování se. Přizpůsobování se je vlastně nasazování masek dle momentální vhodné situace, ale vede většinou ke ztrátě osobní cesty, ke zvýšení pocitu méněcennosti – neboť téměř nikdy nejsme schopni se dokonale přizpůsobit tak, jak by to jiní chtěli, a navíc u toho ztrácíme určité povědomí i spojení s vlastní jiskrou života…Zapomínáme pak sundávat masky i sami před sebou, k jejich odhalení nám může pomoci buď kvalitní duchovní terapeut, nebo též božská milost v podobě nepříjemných událostí, během nichž musíme tyto své masky sundat a vidět se v zrcadle lekcí zcela obnaženými. Nicméně tyto lekce, které nám připraví život sám, nás mají možnost významně posunout kupředu k nalezení sebe sama, jakož i kvalitnějšího života ve všech oblastech bytí.

Svitek – rukopis psaný životem 5. část

Zuzana Soukupová

Zasedám opět ke své oblíbené kávě, a ač mám v plánu pracovat na zcela jiných úkolech, můj milovaný průvodce mi předkládá opětstarodávný svitek, rukopis psaný životem. Poslušna jeho podnětům, uvědomujíc si hluboký význam jeho sdělení tedy začínám číst…

Dostávám se do změněného stavu vědomí a vnímám obrazy z minulosti, budoucnosti, ocitám se v onom Věčném Přítomném okamžiku. Bohužel scény nejsou přímo veselé, nacházím se znovu v době vyspělé civilizace Atlantis, paralelně však i v Egyptě. Znovu zažívám nepochopení poselství vysokých bytostí uctívající Zákon Jednoho. Vidím, jak tatáž situace se opakuje v Atlantis, v Egyptě a nyní též..

Atlantis, Egypt, minulost, budoucnost i VEČNÝ PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK… Bytosti Belialu (temní mágové) využívajíc své psychické síly se snaží ovládat bytosti čisté, následující a nekompromisně dodržující kosmické zákony. Čtu starodávný svitek psaný životem, vidím, vnímám i zažívám, jak je těžké rozpoznat skutečnou duchovní bytost s čistými úmysly, jak psychická síla ze všech stran používá různých sil, aby ovládla nositele Světla. Vidím svazky knih, které mají údajně šířit světlo, knih, vydávající se za „duchovní“, jejichž autoři však chtějí pouze svést čistá vědomí nositelů Světla na scestí.

Pozoruji scény domnělých přátelských setkání, kdy bytosti používající psychické síly se snaží ovládnout energetická pole nositelů Světla. Vnímám, jak zde přímo rozkvétá, jako pálivá kopřiva, závist, která svádí na scestí i potencionálně krásné duše… Tak velmi bych chtěla vstoupit do těchto příběhů a ukázat, že objekt závisti není tak důležitý, jak se jeví v očích těch, co závidí.. Kdybych jim jen tak mohla říct, že lze činit vše z pouhé lásky k skutečnému Světlu, nikoliv pro zdůraznění své osobnosti… Moc ráda bych jim ukázala, jak nesnadný má nositel Světla v této temnotě úkol, kolik slz již stékalo po tvářích „těch čistých“, kolik utrpení museli zažít…

Pozoruji a spoluprožívám příběh vysoké kněžky, v němž zažívá úspěšné naplnění své mise. Vlastně ji vyšší moc splnila téměř vše co bylo psáno v její knize života, že má učinit… Vysoká kněžka září štěstím, neboť nesnadná mise začíná být naplňována, pomoc z vysokých duchovních sfér je poskytována každou vteřinu během dne i noci… Pozoruji však i temné bytosti, které skrze osoby používající psychickou sílu pronikají do blízkosti vysoké kněžky a postupně maří její misi….

„Proč jste mi jen záviděli?“ ptá se plačící kněžka, utírajíc si slzy, které ji padají z očí jak tropický déšť… „Vězte však, svou misi naplním, ač mé srdce je svíráno bolestí, to, co jsem slíbila naplním…“

Čtu dále jedním dechem a zažívám „tenkrát“ i „nyní“ ony psychické úskoky sledující jediný cíl – přivlastnit si čistou energii duchovního světla a použít ji pro své osobní účely – nakrmit své ego, uspokojit své nenaplněné touhy, dosáhnout ke skutečnému světlu bez vlastních zásluh. Osoby, kněžce někdy velmi blízké, jsou pouhým nástrojem temných sil, napojivší se na ně skrze jejich vlastní stíny.

Téměř bez dechu čtu, vnímám, zažívám dále tyto příběhy, je mi z toho nějak úzko, v duchu se NYNÍ ptám: „Proč je to dovoleno?“

Můj milovaný průvodce mi sdělí: „Sleduj další vývoj a dostaneš odpověď …“

Sleduji tedy dále scény, které se mi odvíjí na starodávném svitku a vidím, že následování temna, používání psychické manipulace je dovoleno z toho důvodu, aby mohli ti „čistí“ rozšířit své poznání o tzv. dobru a zlu… Aby mohli zažít v této fyzické realitě poznání o tom, že tam, kde nevládne čistota, láska a moudrost, dochází vždy dříve či později k nutnému pádu… Vidím zánik Atlantis, stejně tak znovuprožívám zánik vysoké kultury v starověkém Egyptě… Ano, vždy, když lidé dávají přednost intelektuálním, psychickým silám, dochází ke zneužití božské síly a k pádu civilizace či jednotlivce.

Scény na svitku psaném životem pokračují vizí probouzejících se duchovních jisker.. Vidím, spíše však zažívám, jak ti „opravdoví“ jsou voláni k činu, jejich světelná energetická pole se rozsvěcují po celé planetě… Rozpomínají se, kým skutečně jsou… Odhazují těžké mentální nánosy a meditují, zvnitřňují se – rozpomínají se, že díky své duchovní jiskře, která umožňuje tlukot fyzického srdce i dech jejich života, mají přístup k celému oceánu vědomí Světla-Zvuku Nejvyššího Zdroje. Mají přístup k těm nejčistějším informacím, které nejsou filtrovány nezpracovaným egem intelektu…

S otázkou ve svých očích se otočím ke svému milovanému průvodci: „Toto mám skutečně přepsat? Přijme a pochopí to někdo, žiji ve 21. století – vládne zde informační síť, e-books, miliony vydaných knížek, televize atd…?“.

Můj průvodce se pouze pousměje: „Zkus to a poznáš “…

(pokračování příště….)

Svitek – rukopis psaný životem 4. část

Zuzana Soukupová

Po menší přestávce způsobené kratším, tentokrát však zcela dobrovolným zapojením se do tzv. předvánočního shonu, ke mně přistoupil můj milovaný průvodce a v jeho dlaních se začal znovu přede mnou rozvíjet starodávný svitek – rukopis psaný životem.

Byla jsem hned zpočátku sledování dějů dnešních vizí upozorněna, abych se držela stranou od jakýchkoliv hodnocení, abych byla tím, co v této inkarnaci učím své žáky – nezaujatým pozorovatelem, který „pouze“ pozoruje děje před sebou či kolem sebe, a ač se jich vědomě účastní, nehodnotí, nerozvíjí, pouze si z nich bere poznání – osobní gnózi. Snažím se tedy o to i teď, snažím se, co nejvíce to jde, byť občas slzy v mých očích zakryjí ten správný úhel pohledu a občas danou těžkou lekci lidstva, jež sleduji, malinko přece jen energetizuji svým soucitem či pocity úžasu.

Můj průvodce se na mně laskavě, ale i malinko přísněji podívá a řekne: „ Víš přece sama, že jedinec i lidstvo si často musí projít trpkou zkušeností, která mu teprve pak pomůže rozbít strusku karmické energie, způsobené osobním Já. Snaž se prosím vnímat vše skutečně pouze jako pozorovatel či též herec, vědomý si své role, neztotožňuj se však s lekcemi jiných.“

Ach, jak snadno se to vzestoupené bytosti řekne, někdy mám pocit, že zcela zapomenul, jaké jsou zde na Zemi podmínky .

Nechávám tedy svého vnitřního brebentění a ponořím se hlouběji do čtení starodávného svitku.

Rozvíjí se tedy znovu přede mnou starodávný svitek, psaný cizími znaky, které však umím číst. Každý znak zahrnuje jednu scénu, která se odvíjí nikoliv v jednom určitém období, ale která se paralelně vine i prolíná skrze všechny dimenze a tudíž i skrze čas.

Ocitám se v bájné Lemurii, v období, kdy jsme zde budovali ono Království nebeské na Zemi. Scéna obsahuje spoustu vášnivé božské energie, nadšení v přitahování vysokých energií do hmoty, úžas nad zdejšími možnostmi, úctu k této planetě. Vidím vysoké světelné bytosti, které s nadšením chtějí dokázat, že i zde to půjde – že vytvoří další oázu božství ve hmotě. Tato scéna se mi však prolíná s dalšími obdobími, kdy stejné duše, byť již nikoliv pouze světelné, ale už ve fyzických podobách, se z pohledu času „opět“ setkávají, vlastníc nadšení, podobné tomu u prvopočátku, avšak přece jen těžkými zkušenostmi i časem obroušené do jiné podoby. Během sledování starodávného svitku se mi odvíjí příběh krásný i smutný současně, jak jsem slíbila svému milovanému průvodci, snažím se být prosta emocí, neposuzovat, nezesilovat energie plynoucí z těchto dějů.

Dozvídám se překvapeně, že všechno vědění, moudrost i energie Lemurských kněží byly prozíravě před zkázou Lemurie soustředěny do velkého disku, materializovaného z neviditelné látky vysokých duchovních dimenzí. S úžasem si uvědomuji, že podobnou činností jsem byla tenkrát, v onom „Věčném Přítomném Okamžiku“ pověřena též. Společně se svým duchovním partnerem jsme dostali za úkol naplnit nikoliv jeden, nýbrž více disků těmi nejčistějšími energiemi vysokých duchovních sfér. Tenkrát, „nyní“ a možná též v budoucnosti se nám to povedlo, v dobách, kdy temno vystrkovalo své ostny, tehdy – v bájné Lemurii, „nyní“ i „poté“ disky sloužily jako zásobníky vysoko-frekvenční energie duchovních sfér ve fyzické realitě. Tenkrát i „nyní“ nás však zaměřily temné síly, jimž se vůbec nehodilo do plánu zmaření vzestupu planety Země naše působení.

Proč se jim povedlo „tenkrát“ zastavit naší činnost? „Tenkrát“ jsme neměli poznání, že i vysoké duchovní bytosti, prosté emocionálních těl, vlastnící však velmi propracovanou analytickou mysl, mohou úmyslně škodit jiným. Tenkrát se tato událost zapsala bolestivým způsobem do našich jemně-hmotných těl, a pak dlouhé, předlouhé inkarnace jsme raději schovávali své schopnosti, oblékali jsme si, pomyslně napsáno, šedivý plášť, který nás měl ochránit před prozrazením toho, kým jsme a proč jsme tady.

Jak to je ale „nyní“?

Máme se začít znovu ukrývat, či zapomenout na bolest, kterou jsme tenkrát i „nyní“ zažili???

Odpovědi na tyto mé vnitřní otázky na svitku- rukopisu psaného životem nenalézám – můj-náš život je má psát sám.

Na starodávném svitku dále s úžasem pozoruji, jak planeta Země, coby přestupní stanice pro četné mimozemské rasy sloužila v onom Věčném Přítomném okamžiku jako důležitý transfer do čistých duchovních sfér. Vidím, jak temno zesiluje svůj protitlak, působíc na tzv. telurický proud, týkající se prvních tří dimenzí.

S úžasem sleduji fyzikální – spíše však i kvantové děje, v nichž vidím jednotlivé částice třídimenzionální reality planety Země. Frekvencí 1.dimenze je proton, vztahující se k fyzickým tělům, fyzické realitě – hmotě jako takové, též ke gravitaci. 2. dimenze vibruje na frekvenci elektronů, vztahujících se k anti-hmotě, frekvencí 3.dimenze je neutron, vztahující se k temné hmotě. Společně tyto frekvence vytvářejí telurický proud a vytvářejí kolektivní štít, nazývající se třídimenzionální telurický štít.

Pozoruji způsob, jakým je tento kolektivní štít určitými zásahy ovlivňován, vidím vracející se děje lidí, události, o kterých se domnívali, že je mají již dávno pochopené, zpracované… Snížení frekvencí jednotlivých dimenzionálních pásem však vracejí čas i děje, jakoby k novému zpracování. Vracíme se tedy k tomu, co již skutečně nechceme, zažíváme nanovo lekce, již dávno zvládnuté… Ach ano, my si to alespoň uvědomujeme, někdo z nás si povzdechne: „To už přece znám, tak proč znovu??? To jsem asi plně nepochopil/-a….“. Děje s posunem času a úpravou frekvencí jednotlivých dimenzionálních pásem mi objasňují, že prioritou zůstává neustále zůstávat bdělý v Přítomném okamžiku, blesku rychle vyhodnocovat svůj osobní životní příběh a nenechávat se povalit uměle vyvolanou vlnou prošlé energie .

Opět žasnu nad informacemi, které bych na starodávném svitku skutečně nečekala, spíše mi připadají jako stránka ze skript kvantové fyziky . Nicméně poznávám důležitost těchto informací, neboť „tenkrát“ i v onom Věčném přítomném okamžiku, temné síly se snaží ovládnout právě tento kolektivní třídimenzionální štít. Název premiéry nového filmu v kinech 21.století je skutečně vtipný, jednoznačně potvrzující i scény z doby „tenkrát“ v onom Věčném přítomném okamžiku.

Náhle se však na starodávném svitku rozlije zářivé zlatostříbrné světlo, zcela znemožňující mi vidět, vnímat temné působení… Zástupy vzestoupených bytostí a světelných andělů vytvářejí jiskřivý zlato-stříbrno duhový ohňostroj světla, prozařující každou světelnou jiskru člověka i přírody… Téměř nedýchám, jak napínavý a současně povznášející děj se mi odvíjí před mým vnitřním zrakem Pokud byste čekali, že budu psát o Hvězdných válkách – mýlíte se… Světlo nebojuje – světlo „jen“ září… Vidím tedy na starodávném svitku psaném životem, jak ve „Věčném Přítomném okamžiku“ hvězdy lásky zaplavují celý telurický štít, a nejen ten – prozařují i vyšší dimenzionální pásma, světelná Merkaba planety Země mi připomíná ten nejkrásnější vánoční stromeček zářící super-moderními světly. Zpočátku dochází k problikávání jednotlivých center dimenzí -vědomí, poté se rozsvěcuje celá Merkaba planety a nakonec – v onom „Věčném přítomném okamžiku“ planeta připomíná tu nejskvělejší světelnou show, jakou jsem kdy viděla…

Vidím a prožívám současně v onom „Věčném Přítomném okamžiku“, jak v tom „Novém roce“ – z hlediska plynutí času – dochází ke skutečnému uzdravení našich fyzických, emocionálních i mentálních energetických polí. A my začínáme znovu – s onou „božskou“ milostí i s jasným vědomím, které jsme během životních zkoušek minulosti možná chtěně i též nechtěně opustili…

(pokračování příště….)

SVĚTLO DUŠE versus STINNÉ JÁ

(úryvek ze stejnojmenné knížky)

ZUZANA SOUKUPOVÁ

Existuje staré rčení: ,,Abychom poznali sebe sama, potřebujeme někoho dalšího.” Na jiných vidíme, co máme a co nemáme rádi na sobě. Pokud přivítáme tyto části sebe sama, budeme schopni vidět ostatní takové, jací jsou, ne takové, jaké je vidíme mrakem naší projekce. A čím budeme k sobě pravdivější a čím více stínů – strachů, tužeb – zpracujeme, tím snazší bude vidět ostatní a svět, neboť se nás již nebudou dotýkat – nebudou mít na co se připojit. Naše energetické vstupy pak budou obrácené k Nejvyššímu Zdroji a k naší skutečné identitě – vnitřní jiskře života – a naše lekce budou už na vyšších duchovních úrovních, neboť tyto budou již zpracovány.

Uvnitř každého leží zlatý poklad – naše duše, čistá a nádherná, otevřená a zářící. Ale to zlato je pokryto tvrdou vrstvou hlíny pocházející z našeho strachu. Je to naše společenská maska: tvář, již ukazujeme světu. Při odkrývání svého stínu odhalujeme masku. Musíme se na ni dívat s láskou a soucitem, protože v pochopení toho, co skrýváme vespod, je velká hodnota.

Neskrývat je první krok v procesu zkoumání stínů. Neskrývání vyžaduje opravdovou upřímnost a ochotu vidět to, co jste doposud nebyli schopni vidět. Poznání našich stínů samo o sobě zahajuje proces integrace a uzdravování. Vzpomeňte si, že každá z těchto tzv. negativních vlastností má pro vás nějaký pozitivní dar, cennější, než si vůbec dokážete představit. Je jen nutné na tom pracovat a v brzké době pak budete požehnáni celistvostí, štěstím a svobodou.

Vždy cítíme bolest, pokud jsme obětí okolností: bolest zoufalství a bezmoci. Ale je třeba si uvědomit, že vše se děje z nějakého důvodu, pro naše poučení, pro náš růst. Je nutné najít skrytý smysl všeho, čím jsme v minulosti prošli. Poté zažijeme i vděčnost, pramenící z našeho osvobození se od stínů a z našeho velkého růstu.

Každé slovo, každá událost a osoba, s nimiž je spojena některá naše silná emoce, představuje pro nás výzvu. Je zapotřebí se s nimi usmířit, postavit se jim čelem – poznat, pochopit, přivítat je jako lekci a nahradit naším poznáním. Musíme si být plně vědomi vlivu, jaký měly na náš život. Pak se na událost podíváme z odlišné perspektivy, což nám umožní nahradit své negativní emoce pozitivními pocity.

Zoufalství pramení z propasti mezi vaším osobním Já a Nejvyšším Božským Zdrojem. Proto je potřeba si uvědomit přítomnost vnitřní božské esence v nás samých. Naše božství a nadšení jsou navzájem provázány. Probudíme-li své nadšení, probudíme i své božství. Naučili jsme se, že nadšení vede k projevu vnějších věcí – jiných lidí, jiných míst, jiných věcí….

Knížka v prodeji od 11. 12. 2015 – více viz rubrika „Knihy“

Svitek – rukopis psaný životem 3. část

Zuzana Soukupová

Dnes jsem zřejmě z důvodu pestrosti textů čtení ze starodávného svitku – popíjela odpolední ayurvédský čaj a nikoliv kávu. Můj neviditelný průvodce má rád zřejmě změny anebo mi chtěl umožnit, abych nepodporovala čtenáře v závislosti na kávě .

Před očima se mi tedy znovu odkryl v rukou mého milovaného neviditelného průvodce onen svitek – rukopis psaný životem a já pozorovala další osudy vysoké kněžky, viděla jsem ji, padající světelnou jiskru skrze dimenze napříč časem – možná lze napsat, směrem „dolů“… Nezbývala jiná možnost, než se do tohoto časoprostoru vtělit přímo, jako duše „walk in“ do těla již inkarnované ženy.. Během cestování skrze dimenze a čas byla seznámena s karmickými lekcemi této ženy, z pohledu duchovního světa kněžce připadaly snadné a lehce zpracovatelné.. Měla v sobě vášeň cestovatele v čase, který chce napravit v minulosti to, co by znamenalo v budoucnosti zkázu pro velký počet světelných duší. Jak se dostávala postupně do fyzického těla nové hostitelky – či jí samotné v minulosti či budoucnosti… začala pociťovat značná omezení… Ztrácela silné spojení s duchovním domovem, začala vnímat tíhu a omezení fyzického těla, do něhož její vědomí vklouzávalo…

To však nebylo nic proti pocitu vzdálení se od duchovní rodiny, od svých milovaných… Jen vzpomínka na překrásné rozkvetlé zahrady plné božských vůní, zvuk plasmatických jezer a vodopádů, hlavně však stálý odraz jí samotné – zářící a ničím neomezené bytosti, svitu jejich/Jeho očí, na které nesmí nikdy zapomenout, zůstávaly uvnitř její hrudi a hlavy jako stálá a nikým nesmazatelná vzpomínka..

Dychtivě čtu starodávný rukopis psaný životem – mým, Jejím, i těmi dalšími aktéry Života samotného..

Vlastně jej nečtu, prožívám ho v Přítomném okamžiku a jeho zapisovatelem, tvůrcem i měnícím aspektem jsem i Já.. Čtu tedy dále – prožívám Nyní – jeden z dalších příběhů, jež zažila vysoká kněžka během života v tomto časoprostoru a kterých bylo, je i bude již-ještě nespočet..

Slzy mi stékají po obličeji, vlastně teď i do kláves mého stříbřitě-perleťového PC …

Zklamání vysoké kněžky, které vidím na obrazu rukopisu psaného životem, zklamání z toho, že se jí opět nepovedlo přivést jednu nádherně vypadající duši zpět do světla.. Ano, svůj další úkol dle mého neodhadla správně nebo spíše nepoznala zářící masku osoby, jež byla vlastně pod vlivem obrovského stínu…

V mém domově – v minulosti či budoucnosti – masky nenosíme… Jsme tím, čím skutečně jsme, ale ve fyzické realitě je tomu jinak… Lidi si zde oblékají masky, nosí kostýmy…

Vysoká kněžka měla povědomí o stinných částech zdejších duší, o síle jejich osobních a většinou sobeckých „já“, ale o kostýmu zářící bytosti informace neměla. Teď právě si povzdychám s velkou úlevou : „Je skvělé, že mám k dispozici tento rukopis, na němž masky nemají své místo – pod sílou světla pravdy Života, se na něj zapisuje vše pouze pravdivě, děkuji za něj..“.

Ach jo… vlastně to není zklamání, je to bolest z poznání umělých a nabubřelých výtvorů ega osob, nosících na sobě zářící masky..

Vysoká kněžka si nešťastně povzdechla: „Chci zpět, chci domů….“…

Její duchovní strážci z jemně-hmotných rovin však mlčí, přísné pohledy během meditace mi připomínají zkoušející profesory ve škole na této planetě…

Vysoká kněžka tedy smířlivě tedy dodává: „OK, tak zde zůstávám, stejně mi nic jiného nezbývá… Snažím se opravit minulost, prozářit Přítomnosti, naplnit svou misi…“

Procházím tedy svým vědomím znovu starodávným svitkem, čtu i píšu jeho děj, vnímám jeho obrazy, a dostává se mi bolestivého světla poznání vysoké kněžky, jejíž příběhy s ní společně prožívám..

Lekce z očištění momentů času přítomného okamžiku, kdy dostala za úkol změnit události zkázy Atlantidy mi tedy vyvstávají před očima, dívajíc se na starodávný rukopis. Poznává a i já poznávám, že „tenkrát i Nyní působily určité duše, které měly vysoký kvocient světla, neznaly však lásku.. Jeden z důvodů zkázy starodávné vyspělé civilizace přetrvává tedy dále, tyto bytosti jsou inkarnovány i v tomto čase i prostoru.. Používají tedy mistrně své zářící obleky i masky, své silné psychické a manipulativní schopnosti, pokoušejí se znovu vládnout tak, aby život – přítomný okamžik hrál pouze jejich písně… Dívám se dále a vidím, čtu i slyším – tedy prožívám stejně jako ona:

„Ano, ty, jenž si se vydával/-a za zářivou světelnou bytost, dokonce i v mých hlubokých meditacích i vizích jsi dovedl/-a mistrně předvádět kostým světlonoše, je mi líto, že jsi pouze maska.. Maska, pod níž se skrývá mnoho bolesti, nelásky, zatracování a zloby… Snažila jsem se tě přivést ke skutečnému světlu, avšak v tomto rukopise je psáno, že tvůj zájem o něj nebyl opravdový..

Jedna z pouček ve vysokých duchovních sférách zní: „Zákaz přivádění duší ke Světlu násilím“…

Musím ji dodržet, musím chránit své světlo, musím naplnit další úkoly mé mise.. A až se jednou odvážíš podívat skutečnému světlu pravdy do očí – podíváš se do svého nitra, možná v něm nalezneš stopy mé bezpodmínečné lásky a vedení, které jsem ti chtěla – či spíše měla – dát…

Čtu, vnímám i vidím na starodávném svitku dále, že kněžčino působení nebylo zcela zbytečné, ač zažila jednu z mnoha velmi bolestivých poznání reality fyzického světa. Vidím, jak v budoucnosti tato duše, nosící masku světlonoše, prochází díky, byť v kontextu plynutí času, kratšího kontaktu s kněžkou, velmi velkou očistou, která ji poskytne další možnost zbavit se masky a kostýmu, jenž si odělo její ego. Čtu, jak tato duše vnitřně trpí, její maska jí svírá, neboť světlo uvnitř ní chce zazářit konečně opravdově.. Duše této bytosti lační po lásce, ego ji však odmítá, mentální část duše chce zažít vnitřní klid a mír, ego však vytváří další a další psychické projekce a vymýšlí manipulativní akce… Stejně tak to bylo i v Atlantidě, stejně je tomu i Nyní… Časová přímka se však posouvá, stejně jako póly této planety, láska vysoké kněžky a dalších světelných jisker pomalu ale jistě maže stopy psychických projekcí temna, které má snahu se šířit jako jedovatý břečťan podél stop času Existence….

(pokračování příště….)

Svitek – rukopis psaný životem 2. část

Zuzana Soukupová

Je zřejmé, že můj neviditelný průvodce má oblibu ke mně promlouvat, když piju kávu. Dnes jsem zvolila slabší, zdravější kávu a jen co jsem ji začala popíjet, znovu ke mně přišel a pokračovali jsme v prohlížení starodávného svitku, rukopisu, psaného životem, ač mé pracovní plány byly původně zcela jiné ..

Vnímala jsem tedy opět onu energii ze starodávného svitku a začala chápat, proč se mi tento „Manuál“ nedostal do rukou u mé první inkarnace. Tyto informace jsme psali my sami, psaly je naše životní zkušenosti, naše osobní příběhy. Psali jsme je my, ti, kdož přišli z minulosti – či snad z budoucnosti?

Konečně jsem pochopila onu tolik zmiňovanou Jednotu, pozorně jsem prohlížela jednotlivá světelná éterická vlákna spojující vysoké duchovní bytosti inkarnující se do hmotné dimenze planety Země… Pochopila jsem, jak každé rozhodnutí jednotlivce ovlivňuje ty ostatní.. Energeticky jsem rozeznávala, jak preference osobního štěstí, tedy zneužití psychických a duchovních sil pro osobní pohodlí či naplnění touhy, přímo odhodí další jiskry, spojené s danou bytostí, která zvolila osobní prospěch, na nižší úroveň reality, jak osobním prospěchem ztrácí signál „domů“ – do vysokých duchovních sfér i ona sama, neboť vzhledem k tomu, že je spojena éterickými provázky s jinými duchovními jiskrami, síla jejich karmické zátěže stáhne i jí, čímž spadne též na jinou, nižší úroveň reality a změní tím tedy osud svůj i těch dalších…

Hodlá-li tedy vzestoupit bez předpokládaného pádu, má moudře pomoci i těm dalším duchovním jiskrám, které jsou s ní spojené – a to většinou karmicky (blízká rodina, přátelé, partneři). Nejedná se o „vynesení do Nebe“, nýbrž o vytvoření podmínek, aby jejich duše mohla sama projevit svůj vnitřní žár, potřebný k osvícení a rozšíření jejich vědomí. Vnímala jsem též energii zneužití svobodné volby jednotlivce ve svůj osobní prospěch – poznala jsem, že se pak nejedná o žádný následný trest boží, nýbrž o energetické dorovnání úrovně vzestupu spojených duší.

Možná vám mé vyprávění připadá příliš technické a domníváte se, že v starobylých textech se mají nacházet pouze krásné verše či metafory.. Ano, některé psané texty obsahují pouze líbivost poeticky znějících slov, avšak svitek, z něhož čtu, je psán životem samotným, a je nesporné, že vyspělé civilizace před dávnými věky oplývaly špičkovými technologiemi, avšak vědomí bytostí, které tyto technologie ovládaly, bylo původně na velmi vysoké úrovni. Až v konci Lemurského období a následně pak ještě mnohem více začaly vládnout bytosti používající více své analytické mysli, bez kooperace s pocitovou stránkou bytí, což tenkrát i poté ještě několikrát, vedlo k zániku civilizace.

Můj neviditelný průvodce mě pobízel, abych „četla“ informace – obrazy ze starodávného svitku dále.. Znovu jsem se zaměřila na osud oné vysoké kněžky, která mi byla tolik blízká, tolik podobná… Dlouhé inkarnace pobývala v chrámech, později v klášterech, vždy vzývajíc a přitahujíc vysoké duchovní světlo, vůbec si nevzpomínajíc na to, že by i ona měla žít „lidský život“. Během tisíciletí však postupně s blížícím se koncem dalšího Hvězdného cyklu, dostala dle ní úkol zcela nejtěžší…

Opustit bezpečí chrámů, klášterů a nalézt duchovní jiskry s ní spojené, přivést je ke světlu přímo v terénu .

Vysoká kněžka zprvu odmítala tuto těžkou misi, ale právě proto, že si byla vědoma účasti na zapisování událostí do vesmírné knihy života, svolila… Vydala se tedy, přestrojena za obyčejnou ženu, hledat ty, kteří k ní patřili v jiných hvězdných systémech, ty, které tam „nahoře“ tolik milovala a slíbila jim, že bude-li potřeba, připomene jim jejich původ, pomůže jim rozzářit jejich vnitřní životní jiskru.. Nečekala však, ač se velmi nerada nudila, že tato výprava bude až tolik dobrodružná, že tolikrát bude sama muset se chránit i volat o pomoc vysoké duchovní dimenze, které zase v rámci uchování možnosti nových zážitků kněžky, občas jakoby „neslyšely“ a nechávaly kněžku prožít nové, byť ze širšího pohledu obohacující zážitky, pro vysokou kněžku však občas téměř nemožné zvládnout…

(pokračování příště)

Svitek – rukopis psaný životem

Zuzana Soukupová

Toho dne jsem byla velmi unavená. Několik nocí jsem nespala, jemně-hmotné sféry již dávno před nepokoji zde na Zemi projevovaly velký zmatek, spíše boj. Byla jsem nejen unavená fyzicky, ale též má duše volala po chvilce oddechu, přímo žádala vyšší sféry o pokyny jak dál..

Během dalšího popíjení kávy, která mě měla alespoň trošku povzbudit jsem se přes její údajně velkou intenzitu kofeinu zasnila a vnímala pokyny svého neviditelného průvodce… Nemluvil ke mně, vnitřními smysly jsem vnímala starodávný svitek, který měl obsahovat pradávná tajemství. Napřáhla jsem tedy pomyslně svou dlaň k nabízenému svitku a začala ho pomalu rozvíjet. K mému velkému překvapení jsem neznámému písmu, symbolům a znakům ihned rozuměla… Rozuměla jsem jim proto, že každé písmeno, symbol i znak obsahoval v sobě současně i obrazy, vize a hluboká poznání..

Viděla jsem úžasnou bytost, která toto vše sepsala. A nejen sepsala, psaním těchto pradávných textů měnila minulost i budoucnost a to do JEDNOHO VĚČNÉHO PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU.

V tzv. minulosti jsem viděla obrazy i děje nelehkých zkoušek nositelů Světla. Viděla i vnímala jsem, jak čisté vysoké duchovní bytosti, neznající temnotu lži, psychické manipulace a zákeřných bojů, vždy selhávaly, viděno očima pozemských událostí, během naplnění své duchovní mise. Na starobylém svitku jsem viděla též nepokoru určitých vysokých duchovních bytostí inkarnovaných na planetě Zemi a to díky nárůstu jejich osobního já – vyvíjejícího se lidského ega. Sledovala jsem obrazy zkázy Lemurie, kdy bezbrannost čistých duší pošlapaly psychické temné síly, inkarnující se paralelně s těmi čistými. Probíhal vlastně určitý experiment, zda čistota vědomí během pobytu ve hmotě vyhraje, či podlehne temnotě..

Na starém svitku jsem pak vnímala obrazy Atlantis, velmi vysoké civilizace, která měla dokázat, že vyvinutý intelekt společně s duchovními silami navrátí původní čistotu z dob Lemurie.. Malou chvíli vše probíhalo podle dokonalosti vytvořeného scénáře božského modrotisku toho období, ovšem ani velmi vyvinutá analytická mysl nestačila k tomu, aby se tato civilizace udržela..

Držíc ve své dlani starý rukopis, nedalo mi, abych se nepodívala na příběh jedné ženy, vysoké kněžky, která během oněch cyklů času působila.. Před očima se mi začal odvíjet děj připomínající mi přítomný okamžik mého bytí..

Na této planetě vysoká kněžka působila mimo jiné i jako správce času. Jistě, v mnoha meta-fyzických knihách se učí, že čas neexistuje, ale… Existují různé reality i jejich možné varianty, existují dimenzionální pásma, kde z našeho hlediska „čas plyne“ jinak. Onen „Přítomný okamžik“ se nachází pouze v tzv. bodě 0, v bodě, kde neexistuje pohyb energie, poeticky napsáno, moment, než se oceán vědomí Zdroje nadechne a vydechne, než začne tvořit…

V lidském měřítku to znamená být v naprostém emočním i mentálním klidu, co nejvíce energeticky i duchovně být spojen se svou životní jiskrou (energetickým centrem naší soustavy merkabických polí).

Z obrazů pradávného svitku jsem viděla, že jakákoliv emoce – neboli energie v pohybu vytváří časová i dimenzionální pásma a to díky zvýšené či snížené frekvenci našich polí. A nejen to, na určité časové ose, v určitém časovém bodě dochází k tomu, že se rozhoduje o našem osudu… Kdo že to tedy rozhoduje o našem osudu? Jsme to my sami, podle našich rozhodnutí, podle našeho emočního i mentálního mistrovství či propadu…Rozhodují naše energetická pole svou výškou frekvence, zda klesneme do toho pomalejšího toku energie, či naopak zrychlíme čas tím, že zvýšíme frekvence a tzv. utečeme z nízkého energetického toku.

Samozřejmě, že tyto časové body více osob v životních příbězích se prolínají, vzájemně ovlivňují, mísí..

V úžasu nad spletitostí a současně genialitou toho všeho jsme téměř nedýchala.. Ano, vlastně si to vše z „té doby“ pamatuji, jak jsem to jen mohla zapomenout..

Můj milovaný průvodce se na mě díval s pochopením a laskavě mě pobízel, abych četla svitek dál..

Příběh vysoké kněžky, který mě lidsky zaujal, už nebyl tak důležitý nad poznáním nezměrnosti zákonitostí dimenzí, času, svobodné vůle, čistoty vzestoupeného vědomí. Poslouchajíc svého průvodce jsem četla dále svitek psaný životem, jemuž jsem se učila rozumět..

V jednom z obrazů jsem viděla i Tebe…Poznala jsem, že díky tvým zkušenostem s temnotou jsem nemusela šat mé duše barvit do tmavších barev, tvé zkušenosti se paralelně stávaly i mými… Tolik životů jsem se tě snažila násilím přivést ke Světlu, zatím co ty jsi prožíval události, které pak patřily i mě. S úžasem jsem hleděla na toto poznání, v duchu litující toho, že se mi tento svitek nedostal do rukou před mou první inkarnací zde na Zemi, jako důležitý Manuál …

A tak jsem vnímala se zatajeným dechem další obrazy vynořující se z pradávného svitku….
(pokračování příště….)

Dary a překážky lásky

Zuzana Soukupová

(úryvek z knihy „Vztahy na cestě osobně-duchovního rozvoje“)

Jednou z největších překážek lásky je lidská osobnost, masky a role, které jsme přijali za své a nechceme se jich zbavit, neboť máme strach, že když je sundáme, budeme pak příliš zranitelní, nechránění… a budeme najednou v plné míře sebou samými. Na jednu stranu chceme zažívat kouzlo lásky, ale bojíme se navrátit ke své vnitřní čistotě, ke svému nejhlubšímu a nejvíce opravdovému nitru, k tomu, abychom byli skutečně sami sebou. Vlastně chceme být svobodní, tedy milovat a být milováni, ale nemáme na to odvahu, neboť nám brání náš strach – strach ze síly opravdové lásky, strach z toho, že bychom byli skutečně sami sebou, anebo pak naopak strach, že budeme velmi zranitelní a zrazeni. Na scénu tedy přichází otázka důvěry, ale důvěry v koho nebo v co?

Pokud ve svých životech stavíme na první místo svou vnitřní životní jiskru a její spojení s oceánem vědomí Nejvyššího Zdroje, pak je nám jasné, odkud čerpáme svou výživu. Tato božská jiskra – spojená s oceánem nekonečného vědomí – je jediným partnerem, kterého potřebujeme. Člověk po našem boku je partner, po němž toužíme. Zřetelný rozdíl mezi těmito dvěma označeními nastoluje v našem vnitřním světě rovnováhu, a teprve potom může skutečná láska vládnout našemu životu.

Život nás stále obdarovává. Pokud se naučíme přijímat jeho dary, iniciujeme další fázi jeho dávání. Věčný tanec dávání a přijímání je součástí duchovního rytmu života, představuje vlastně nádech a výdech energie proudící z oceánu vědomí Nejvyššího Zdroje. Přijímání je stejně posvátné jako dávání a v jádru jsou jedním a tím samým. Na citové úrovni je umění přijímat tak důležité proto, že emocionálně hladoví lidé bývají naštvaní. Jsme naštvaní, protože se cítíme ,,nenakrmení“ láskou, životem…

Magická moc spočívá v tom, že se vnitřně zeptáme, co je tím darem, a pak se otevřeme jeho přijetí. Někdy je darem to, co se z dané zkušenosti naučíme, ne to, jak moc nebo zda vůbec nám byla příjemná. Někdy může dárek dorazit v opravdu neobvyklém balení. Pokud však vytrénujeme svou mysl, aby si v každé situaci kladla otázku: ,,Co je tady tím darem? Uvědomuji si jej? Přijímám jej?”,pak se začne měnit ráz našeho citového prožívání. Už nebudeme jenom postávat před tryskající fontánou života proudící z oceánu vědomí světla-zvuku Nejvyššího Zdroje, neboť jsme se rozhodli pít živou vodu, jež z ní proudí. Rozhodli jsme se žít, to zdánlivě dobré i to někdy vypadající jako „zlé“…

Ten, kdo neví, jak přijímat lásku, se bude nakonec pravděpodobně cítit nemilován a to jen proto, že touhy založené na mentálních a emočních filtrech jeho vědomí mu brání poznat, že milován je vždy… Pak začínáme být zahořklí nebo cyničtí, tím pádem jsme stále méně atraktivní, odpuzujeme lásku a upevňujeme své přesvědčení, že ten milující vesmír v našem případě až tak milující není.

Ve skutečnosti k nám láska proudí neustále, ale naše přesvědčení, že účelem vztahů je okamžitě naplňovat všechny naše touhy a hmotné potřeby, často zabraňuje jejímu přijetí. Otázky typu ,,Co tady mohu získat?” lásku zabíjejí, neboť přesunují veškerou zodpovědnost na toho druhého. Naopak otázka ,,Jakou lekci se s ní/ s ním mám naučit?” je mystickým klíčem, který odemyká naše vlastní srdce. Právě toto potřebujeme nejvíc – zažívat věci, které nás učiní lepším zdrojem i objektem lásky.

Když je neustálé vyhodnocování mysli přehlušeno čistotou a moudrostí srdce, může moc lásky volně proudit. V té míře, v níž se v duchu zaměřujeme na požehnání a nikoliv na odsuzování, jsme v přirozeném rozpoložení a láska si nás může konečně najít.

Milujeme-li, jsme magnetem přitahujícím lásku. Skutečně jsme pak mnohem příjemnější a je snazší nás milovat. Láska k nám proudí plným douškem, proudí jako omamná esence, jsme v toku lásky….

Jedním z kouzelných klíčů k lásce je naučit se přijmout člověka, který nás miluje.

V duchu se pokloňte vnitřní životní jiskře toho,
kdo poctil v daném okamžiku vaši cestu.
I když se nic z toho neděje na vnější úrovni,
váš partner to vycítí a spojí s vámi své srdce.

HARMONIE HVĚZDNÉHO BYTÍ

Zuzana Soukupová

Během meditace Jsi u mne opět byl …

Můj milovaný průvodce z nejvyšších sfér, vnímala jsem Tě ve tvé nadpozemské kráse – vznešená bytost, velmi mi blízká… Tolik jsem toužila po dalším setkání, a když ses objevil, zaplnila mé vědomí velká blaženost.

Ano, znám tě, tvůj stříbřitě-duhový plášť, s límcem připomínajícím třpytivá křídla, energetické antény spojující tě s tvým – našim domovem…

Znám tvůj jiskřivý duhový lotos připomínající nejkrásnější květ mého Domova…

Znám tvé nebeské energie, zahalující mě do heboučké pokrývky utkané ze Světla-Zvuku duhových odlesků hvězdných mlhovin..

Znám tvůj osobitý nebeský tón, onen Zvuk-Světlo mého – Tvého opravdového bytí…

Ano, můj/náš domov…..Elysium… ono zlatě-stříbrné světlo či spíše zvuková pole Nejvyššího Zdroje, měnící se v nižších sférách v duhově zbarvené mlhoviny…

Elysium – místo, kde mám/máme svůj skutečný domov, místo, kam se též „někdy“ vrátíme, obohaceni poznáním z nižších sfér bytí.

Elysium, oblast nezměrných rozměrů, nepopsatelná, nepoznaná či spíše zcela zapomenutá..

Léčivé, vše harmonizující frekvence Zvuku a Světla, přinášející onu božskou milost, zjemnění těch někdy tolik bolestivých karmických životních lekcí…

Elysium, onen domov, na nějž jsme zapomněli buď z důvodu, „aby to tolik nebolelo“ nebo též zapomněli zahleděním se do krásy hmotné dimenze, okouzleni láskou k opačnému pohlaví, omámeni silou svého rozvíjejícího se osobní „já“.

A ač jsem toužila pouze vnímat tvou nádhernou Přítomnost, nechat se konejšit melodií a nádherou Domova, tentokrát máš poslání mě vyučovat. Učíš mě – nás, jak vyladit své energetické pole i vědomí velmi snadným způsobem na ty nejvyšší dostupné frekvence Bytí. Poslechla jsem a hned začala postupovat dle tvých pokynů, byť občas vše kontrolujíc i svou analytickou myslí …Usmíval ses, tak dobře znáš mé tzv. logické úvahy…

Děkuji Ti za tuto meditaci, jež tak dokonale pomáhá vyrovnat kolísavé emoce běžného života a snadněji dosáhnout ke svému nitru a tím i k nebeskému Domovu…

Děkuji ti za sebe sama, děkuji i za všechny, jimž tato meditace pomůže.

MEDITACE S HARMONIZAČNÍM DISKEM OED

Vyrovnání středního pilíře

Meditační pomůcky: ORIGINAL ELYSIUM DISK (OED) a CD ELYSIUM 5 (track č. 2 + track č. 4, 5)

Pohodlně se posaďte do své obvyklé meditační polohy – zajistěte si dokonalý pocit uzemnění (např. turecký sed, či sed se vzpřímenou páteří, kdy se chodidla vždy dotýkají země).

Uchopte do svých dlaní disk OED ve vertikální poloze – tak, aby se vám pohodlně vešel do dlaní složených v mudře Gassho (ruce spojeny špičkami prstů k sobě, o čakry dlaní se opírají vertikální strany disku OED).

Aktivujte si svůj osobní energetický štít umístěný 15 cm pod chodidly

Pusťte si na svém přehrávači CD ELYSIUM 5 – track č. 2 (podmínkou je, že jste alespoň týden meditovali u tracku č. 1 a toto CD posloucháte po předchozím zvládnutém poslechu předcházející řady CD ELYSIUM 1. – 4.).

Během poslechu jednotlivých částí tracku č. 2 použijte následující pozice umístění svých dlaní v mudře Gasho:

1. část – Disk OED v dlaních v mudře Gasho umístěte na 2. sféru vědomí (katharické centrum) v oblasti podbřišku.

2. část – Disk OED v dlaních v mudře Gasho umístěte na 5. sféru vědomí – v oblasti mezi 3. a 2. čakrou

3. část – Disk OED v dlaních v mudře Gasho umístěte na 8. sféru vědomí – v oblasti uprostřed hrudi

4. část – Disk OED v dlaních v mudře Gasho umístěte na 11. sféru vědomí – v oblasti uprostřed zadní části hlavy

5.část – Disk OED v dlaních v mudře Gasho umístěte na 14. sféru vědomí – v oblasti pomyslně buď pod chodidly v dalekém vesmíru nebo 90cm nad hlavou v oblasti 14. čakry

Poté položte dlaně s diskem – držíc jej stále ve vertikální poloze – volně do klína, pokračujte v poslechu tracku č. 4 (krystalový proud).

Meditaci ukončete poslechem tracku č. 5 – (harmonizační).

Několikrát se zhluboka nadechněte a vydechněte do břicha , otevřete oči, odložte disk OED stranou a buďte svým vědomím plně tady a teď…

ZRADA

Zuzana Soukupová

Jistě jste během svého života zažili ty tolik bolestivé chvíle zrady…

Bolelo to, možná až na hranici vašich možností, byli jste zklamáni, zrazeni, cítili jste se podvedeni…

Co pocit zrady vlastně způsobuje?

Zažíváme ho, když někomu svěříme své srdce, odevzdáme mu část naší duše, jsme s ním téměř zcela duševně i energeticky spojeni. A pak se stává, že osoba, již jsme věřili téměř jako sami sobě, učiní něco, co nás raní…

Pociťujeme ostrou bolest, bolest té části naší duše, která se „odevzdala“ někomu, kdo toho zdánlivě buď využil ke svému prospěchu, či doslova pošpinil naše energetické pole svými sobeckými zájmy…

A pak tedy trpíme často pocitem zklamání, sebelítosti, sebe-odsuzování. Cítíme-li se příliš zranění, začneme rezonovat s negativitou a zažíváme, ale též vysíláme k tomu druhému, často však i obecně do okolí, zlobu, vztek, nenávist – dostáváme se na koleje negativní spirály…

Hledáme často marně důvod této bolavé lekce, odsuzujeme se a vytváříme další karmické nánosy na své duši…

Jako vysoké světelné bytosti před inkarnací v této fyzické realitě jsme zradu neznali, proto spousta vysokých a čistých duší zažívala zcela poprvé zmiňovanou bolest, do níž se postupem mnoha inkarnací zaplétala. Tento pocit byl vysokým duším z jiných hvězdných systémů implantován falešnými – padlými bytostmi za účelem snadného ovládání za účelem produkování negativních energií, jimiž jsou živeny, neboť se odpojily od Nejvyššího Zdroje.

Vzhledem k tomu, že frekvence světla na planetě Zemi stoupají k finále Hvězdného cyklu, nastává moment, kdy můžeme tyto implantované vzorce uvolnit, prosvětlit a kdy si můžeme uvědomit, že zradit můžeme již pouze sami sebe.

Nikdo a nic nás již více nemůže zradit, přestaneme-li si vytvářet iluze, nevytváříme-li si mentální výtvory o dokonalosti určitého partnera, jednoduše napsáno, nic neočekáváme, milujeme bezpodmínečně, a též moudře s ohledem na hlídání energie a čistoty naší vlastní duše a udržování co nejvyšší záře plamene naší vnitřní životní esence.

Vymaníme-li se z implantovaného pocitu zrady, čeká nás ještě kontrola sebe sama – neboť nejdůležitější je nezradit sám sebe. Být neustále tím, kým doopravdy jsme, nenechat svou duši oblékat šat někoho jiného, hlídat si autenticitu svých emocí a myšlenek.

Nádherné bytosti

Zuzana Soukupová

K napsání těchto pár vět mě inspirovala moje odpověď na krásný mail absolventky mých seminářů a věřím, že toto sdílení bude obohacením i pro vás ostatní….

Ano, většina z vás je nádhernou bytostí světla, moudrosti i lásky a zapojíte-li svůj šestý smysl v neviditelnu, spatříte se takto i sami, někdy stačí však i hlubší pohled fyzického zraku do zrcadla… Můžete spatřit čistotu a opravdovou krásu své duše splývající s vnitřní životní jiskrou – prosvětlující vaše energetické pole do nezměrné dálky…

Věřte prosím svým vizím, přijměte to, kým doopravdy jste a zejména tím buďte neustále i zde, ve fyzické realitě – žijte to…

Jistě, není to snadné zažívat v této realitě, kde máme své touhy vyvěrající z předpokladů daných společností pro to, co je krásné, co je lásky hodné, co je to vlastně štěstí a jak máme dle norem společnosti šťastně a úspěšně žít…

Žijte svou jedinou opravdovost – lásku a ona vás bude vést pak již jednoznačně pouze po cestě, která je pro vás, jako paprsek lomu vzácného briliantu, ta jediná „ta pravá“…

Žijte lásku moudrou i laskavou, bezpodmínečnou i přísnou, naučte se být láskou…

To, že toužíte po objetí a pohlazení, po lásce od muže či ženy – je přirozené, vaše duše zde v těchto sférách prahne po alespoň kapce nebeského štěstí, lásky i sounáležitosti s někým jiným…

Prahne po tom, co je tam „doma“ – ve vysokých duchovních sférách tak přirozené a samozřejmé…

Nebuďte tedy za každou cenu tvrdí a přísní na sebe, vydávajíc se za „duchovního člověka“…

Vaše duše během svého putování potřebuje cítit lásku, něžný dotyk či objetí… Pouze pocitem lásky se otevíráte skutečným duchovním sférám…

Nedostává-li se vám dostatečného pocitu lásky, máte ještě více přijmout sami sebe, vidět se, vnímat se, být nádhernou bytostí uvnitř sebe sama – a to i přes pocit zdánlivé chvíle samoty, opuštění…

Neboť jen esence lásky je skutečná…
Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku,
jsem jako znějící kov a cimbál zvučící.
Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím,
ovládal všechno, co se může vědět,
a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel,
ale neměl lásku,
nejsem nic.
Kdybych rozdal všechno, co mám, za pokrm chudým
a pro svoji slávu vydal ve službě sám sebe,
ale neměl lásku,
nic mi to neprospěje.
(1 Kor 13,1-3)

Vše ostatní je iluze, která pomine… Iluze, prostá esence lásky..

HVĚZDNÉ ESENCE

(úryvek z knihy „Magenta a hry kosmických sil“)

Mgr. Miroslava Soukupová

Celé mé bytí se natahuje k obloze plné hvězd….

,,Milovaní bratříčci a sestřičky z dalekých galaxii, vesmírní sourozenci, je vůbec možné, abyste mne z tohoto hutného, časem a prostorem ovládaného místa vůbec slyšeli?”

Z mého srdce vytryskává proud světla, aby vytvořil most mezi mnou a mým Domovem. Z mých oči stékají slzy smutku z tohoto iluzorního stavu odloučeni. Cítím naše pouto, ano, je stále zde. Žádné rozdíly ve frekvencích, jež nás klamně děli, nemohou zničit světelné spojeni našich srdci. Paprsky něhy, lásky a porozuměni naplňuji celou mou bytost, hladí tvař mé vnitřní bolesti z osamoceni.

Kdy se k Vám opět navrátím?
Kdy skonči má pouť v této podivné oblasti existence?
Prosebně hledím na oblohu – a vtom… jedna hvězda zajiskři…

Ano, vzpomínám si, musím zde nejprve zazářit, abych zde zanechala světelné semínko ze svého Hvězdného domova. Ale vy vůbec netušíte, jak je to tu odlišné!

Světlo nebes zde většinou bytosti není vnímáno. Jejich touha po probuzení světelné jiskry uvnitř nich je zcela mizivá!
Jejich srdce jsou zmrazena strachem, bolesti a nevědomím. Dokonce se rozčiluji a někteří z nich i zaútočí, když se snažím roznítit žár v jejich ledovém nitru. Je bolestné se tu pohybovat mezi tak zvláštními bytostmi.

Jak mam zářit, když ve mně narůstá stesk po Domově? Jak mam sdělovat božské principy, když odpovědi je jen posměch a nepochopeni?

Můj dech se mění ve vzlykot a tvař je mokra, jako by se kolem zrovna prohnala silná bouře.

Tolik toužím se navrátit zpět… ale cítím, že i přes vnitřní bolest nějaká má část v sobě stále chová naději, že tu svůj úkol stále ještě mohu naplnit, a že i tyto slzy a smutek jsou součásti uskutečněni určitého vyššího záměru. Obloha se vyjasnila a všechny hvězdy se třpytí jako kapky rosy na pavučině, osvícené stříbřitým měsíčním světlem.

Ach ano, vím, jste zde se mnou, i když se vše zda být tak oddělené. Musím neustále udržovat na paměti naše spojenectví, naše souzněni – a ačkoliv tu musím kráčet v temnotách a mezi ledovými pohaslými jiskrami světla, má niterná touha projasněni zdejších koutů dimenze nesmí byt zničena – pak by hrozilo mé uvíznutí zde… mé zapomnění…a to se nesmí stát…

Misi se ve mně hluboká vděčnost, láska i křehkost při pohledu na ještě dlouhou cestu rozprostírající se přede mnou. Pomalu zavírám oči, s tváří stále obracenou k nebesům, z nichž padají chvějivé hvězdné esence, aby polechtaly mou tvař a vyloudily na ni úsměv. Hvězdné paprsky mnou prostupuji, jako by se všechny hvězdy spojily do jednoho silného proudu světla, jenž mne obklopuje jako zářivý pilíř, o nějž se cele mé bytí opírá a nabírá silu k dalším krokům na mé pozemské cestě. Jsem prostoupena Světlem, jež všechen smutek, bol a beznaděj rozpouští a naplňuje mne touhou po tvořeni a rozsévaní hvězdných semínek zde na Zemi….

Reprodukce textu tohoto článku, jenž je autorským vlastnictvím Mgr. Miroslavy Soukupové a majitelky těchto webových stránek Zuzany Soukupové, je povolena pro jakékoliv médium pouze v nezkrácené podobě, a pokud je připojen aktivní odkaz na http://www.reiki-centrumpraha.cz) 9. 9. 2015

Hledání sebe sama

Zuzana Soukupová

(4. ze série letních povídek)

Toho letního odpoledne jsem se sama procházela po rozlehlých loukách, kouzelně obklopených zelenými lesy, které zmirňovaly žár slunce. Má křídla – jemně-hmotné antény do vyšších dimenzí měla konečně tolik vytouženou volnost, mysl byla též zcela osvobozena od těžkých myšlenek obklopujících lidi ve velkoměstu. Nastavila jsem tvář paprskům slunce, své vědomí velmi lehce spojila s vyššími dimenzemi – sférami mé duchovní rodiny a přenesla se k rekapitulaci odpovědí na otázky, které mi tak často pokládají mí žáci.

Kdo vlastně já jsem?

Otázka, kterou začíná téměř každý z nás svou osobní duchovně-energetickou cestu. Je to naše duchovní, božská jiskra, která se uvnitř našeho osobního vědomí ozývá, požadujíc, abychom byli něčím víc, než doposud jsme. Do svého fyzického vědomí přijímáme pouze to, co dovedeme vnímat v nejniternějších oblastech svého bytí, a naše duchovní životní jiskra doslova žízní, podobně jako fyzické tělo v období horkých letních dnů po vodě, žízní po všem, čím dosud nejsme a nejenom mohli, ale čím i bychom se měli stát.

Jak se tedy stát tím, kým skutečně jsme?

Odpověď na tuto otázku hledáme nejen během celého života, ale též v průběhu existence své duše skrze nespočet inkarnací.. Po pádu naší duchovní jiskry do hmoty, okouzleni hmotou a sílou individuálního intelektu, najednou máme požadovat od sebe více, chceme-li poznat to, kým skutečně jsme. Stejně jako sportovci, kteří vědí, že pouze tvrdý a pravidelný trénink poskytuje možnost obhájit svou jedinečnost. Máme zapojit svou vůli, vydat ze sebe vše, abychom nejen setrvávali v dokonalé formě své dokonalé duchovní jiskry, nýbrž ji i více rozsvěcovali poznáním života ve fyzické realitě. Často to vyžaduje zřeknout se mnohého, co jiným je povoleno, odměnou nám je pak však nalezení větší části sebe sama.

Láska?

Během nalezení sebe sama se učíme milovat sílu, která nám umožňuje žít, učíme se bezpodmínečné lásce. Tolik se o tomto slovním spojení již napsalo… Milovat bezpodmínečně sebe sama je určitou základní podmínkou, díky které můžeme milovat bezpodmínečně i ty ostatní. Hledáme-li lásku venku, většinou se jedná o lásku podmíněnou určitými předpoklady. Naučit se milovat bez podmínek je znakem skutečných Mistrů života, každý z nás má však možnost tohoto titulu dosáhnout, rozhodne-li se „milovat život“. Je nespočet podob lásky, ale ta „dokonalá“ je pouze jedna – esence, frekvenční most mezi objektem lásky a tím milovaným. Může se jednat o lásku mateřskou, pečující, ale též lásku k partnerovi – ovšem lásku prostou podmínek, jak by se měl chovat, jakým by měl být…Můžeme prožívat lásku ke své práci, svému skutečnému poslání, milovat procházky v přírodě, stejně i tak sladké lenošení – vždy jde o bezpodmínečný vztah objektu a tím milovaným. Milujeme-li život, pokud jsme též nalezli alespoň kus sami sebe, bezpodmínečně milujeme vše, co je spojeno s oceánem vědomí Světla-Zvuku Nejvyššího Zdroje, milujeme to, co nám tedy pomáhá nalézt sebe sama…

Jak se stát šťastným a spokojeným?

Stačí si uvědomit, že každý z nás představuje určitý soubor vědomí, lásky a moudrosti a záleží pouze na naší vnitřní vůli, zda tento soubor zvětšíme či zmenšíme, stačí přijmout skutečnost, že žádná vnější moc nemá sílu omezit naši svobodu. Každý den, kdy nalezneme větší část sebe sama, je pak více naplněn pocitem štěstí a vnitřní spokojenosti, kterou nám nikdo nemá moc vzít.

Najednou jsem ucítila na své tváři, původně nastavené slunečním paprskům, první kapky deště. Otevřela jsem oči a viděla, že slunce se schovalo za temné mraky, z nichž začalo konečně pršet. Pocítila jsem velkou úlevu, ač slunce miluji, po tolika tropických dnech déšť představoval požehnání nejen pro přírodu, ale i pro všechny lidi. Ano, stejně tak se na naší osobní cestě životem střídají okamžiky světlé i ty temnější, vše nám však slouží k nalezení sebe sama a rozšíření poznání…

Kotva lásky

Zuzana Soukupová

(3. ze série letních povídek)

Je letní večer, sedím na břehu oceánu a rozjímám nad svou osobní životní cestou. Má niterná meditace začíná stejně jako kdykoliv jindy, spojením se s vnitřní životní esencí, jiskrou, jež pohání mé srdce a osvětluje mé vědomí, jiskrou, která se rozhořívá mou láskou k ní. Pomalu upadám do hlubších stavů vědomí, odevzdávám se jeho vyšším částem a tu najednou uslyším rytmické šplouchání. Rozmrzele otevřu oči a vidím kousek opodál malou loďku, určitý paradox lidské snahy o umístění pevné hmoty na rozbouřených vlnách oceánu.

Zpočátku se mi zdá, že loďka odplouvá, že síla vln ji odnese na širý oceán, poté však zjistím, že je ukotvena. Nelením a přeruším svou niternou meditaci, skočím do vln a potopím se. Pod vodou zjišťuji, že malou loďku drží na svém místě kotva, která je sice též malá, ale zato velmi pevná a drží se kamenů na mořském dnu nesmírnou silou. Pod malou loďkou plavou rybky a kotva, zřejmě starší, je sice malinko rezavá, opotřebovaná, ale svou roli si plní dokonale.

Vylézám z vln oceánu, usedám na jeho břeh a znovu se ponořím do svého nitra, nechápajíc, proč jsem meditaci musela přerušit.

Vnitřním zrakem se mi náhle objevují scény z jiných realit a tím i z jiných časů…

Vidím sebe sama jako hvězdného poutníka, který přistává na planetě Zemi, důkladně přemýšlejíc, zda zde vůbec zůstane. Nicméně slib úspěšné mise má být splněn, pokud nechci zklamat svou duchovní rodinu. A návrat domů je přece možný díky skvělému spojení neustále. Sice si nejsem zcela jista, zda právě zde měla naše posádka přistát, možná se hlavní navigátorka naší kosmické lodi spletla v souřadnicích, ale prostě jsme zde přistáli a tím naše mise začíná.

V niterné meditaci vidím dále spoustu životů svých i životů členů posádky, životů, které jsme strávili na této planetě. Naše hvězdná posádka se roztrousila po různých částech planety, setkávali jsme se spíše ve svých jemně-hmotných tělech, než v těch fyzických. Nicméně domluva zněla, že na volání záchrany každého z nás, ten druhý uslyší a přispěchá na pomoc.

Ano, spousta životů…

Každým z nich, okouzleni svou mocí, jsme se vzdalovali nejen sami sobě, ale všem členům našeho týmu, pohroužili jsme se do svých osobních příběhů, hodně z nás zapomnělo, proč vlastně zde jsme…

Jednoho dne jsem obdržela telepatickou zprávu, že nastal čas, kdy se naše hvězdná setba vrací zpět do svého domovského vesmíru… Něco uvnitř mě zajásalo, mé energetické pole se rozzářilo svitem jiskřivého duhového světla. Zvláštní, podobný pocit jsem zde zažívala jako malá holka, když pro mě přišla máma nečekaně do školky a já tam nebyla nucena spát .

Najednou mě však popadl velký smutek, smutek tak silný, že mi začaly tryskat slzy z očí a má niterná meditace byla přerušena.

Otevřela jsem oči a pohlédla na loďku, houpající se ve vysokých vlnách oceánu, vzpomněla si na její kotvu, zrezivělou časem, ale přesto stále funkční…

Co to tedy je, co mě zde tak pevně drží, že radost z možného návratu „domů“ je přerušena vzlykáním?

A ač můj fyzický zrak byl upřen na rozbouřený oceán, skrze jeho obrovské vlny jsem začala pozorovat příběhy svého bytí zde Zemi, znovu pociťovala lásku, onu kotvu, držící mě zde na planetě…

Pociťovala jsem znovu příběhy své i mých nejbližších…

Nejednalo se tedy pouze o naplnění slibu úspěšné mise…

Znovu jsem obdivovala nádheru života, byť většinou plného zdánlivých těžkostí a příběhů, nicméně tak okouzlujícího…

Viděla jsem a znovu pociťovala narození mého prvního dítěte, událost, která se nezažívá na mnoha planetách takto intenzivně… Pociťovala jsem lásku a odevzdání malé dušičky, kterou jsem přivedla na svět a která svou nevinností a čistotou připomínala můj hvězdný domov, zde však byla na mě zcela odkázána a já ji měla naučit životu….

Viděla jsem její růst, dospívání, zažívala znovu radost z jejich radostí, pláč kvůli jejím těžkostem..

Vzpomněla jsem si též na svou oblíbenou kytku na terase, jíž pozoruji den za dnem, jak se v ní projevuje božská síla – život… Listy banánovníku umístěného v podmínkách, odkud nepochází se přesto díky slunci, vodě a mé péči rozrůstají, je nádherný, podobný tomu, jenž roste v oblasti, odkud pochází. Dále jsem vnitřním zrakem viděla scény nádhery i hrůz mých životů, nicméně, vždy převažovala láska.

Připomínala jsem si nesmírnou sílu lásky, doprovázející společné tvoření s blízkou osobou, nádherná díla, vycházející se sdílení tvorby naplněné láskou k životu …

Viděla jsem znovu skrze rozbouřený oceán, jehož vlny připomínaly rozbouřené lidské emoce, východ i západ slunce, ale i rozvoj a pád různých civilizací… Uvědomila jsem si, že za každou rozbouřenou emocí, strachem, bolestí, smutkem – za vším stojí nedostatek lásky, nedostatek života…

A já si vzpomněla…

Naše hvězdná setba přišla na tuto planetu učit lásce k životu, lásce k existenci jako takové…

Najednou mi přišly směšné a nepodstatné ty karmické lekce, u nichž jsem se zdánlivě trápila… Vlastně neexistovaly – neboť jen „láska – život“ jsou skutečné… To ostatní je nutná kulisa k poznání rozdílu mezi skutečným a tím smyšleným.

Proč se tedy spousta lidí nechá ničit problémy, které nejsou skutečné?

Proč místo toho touží po něčem, co jim život zrovna nenabízí?

Vždyť si vlastně ničí svou kotvu, která jim umožňuje poznávat život samotný… Ano, láska k životu, láska ke každé formě jeho projevu je tou kotvou, díky které je vlastně jedno, kde se nacházíme, co vlastníme… Skutečná je pouze láska k životu….

Příště budeme jako hvězdná setba působit třeba někde jinde, ale naše poslání je stále stejné – rozsévat život a lásku a to stejně pečlivě, moudře a laskavě, jako Nejvyšší Zdroj rozsévá miliardy hvězd a sluncí ve svém oceánu světla – zvuku.

ZRCADLENÍ

Zuzana Soukupová

(2. ze série letních povídek)

Utrmácená dlouhou a nesnadnou cestou, vedoucí téměř vždy do vysokého kopce, komplikovanou nutnými odbočkami, složitými vztahy a nepříznivým počasím, zastavila vysoká kněžka na malý okamžik spřežení vezoucí jí k toužebnému cíli. Její fyzické tělo bylo unaveno stejně jako její duše, potřebovalo nutný odpočinek.

Byla si vědoma toho, že i tento byť krátký odpočinek je pauzou zdánlivou, že všude kolem číhají různé nástrahy, ale musela chvíli zastavit a meditovat nad tím, kudy a jak se vydat dále.

Zavřela oči, požádala své vyšší identity a neviditelné průvodce o nutnou ochranu a pohroužila se do svého nitra. Procházela zpětně svou nelehkou cestu, vzpomínala, či spíše si procházela jednotlivé úseky cesty k onomu cíli nejvyššímu – k cestě domů… Poznala, že tato cesta vlastně nepatřila pouze jí, ale spíše lidem, které na své cestě potkávala. Vlastně vyšší moc po ní chtěla, aby zcela zapomněla, že někam směřuje… Potkala na ní osoby, které velmi milovala, domnívajíc se, že oni jí též… V tichém rozjímání však v tento letní den poznala, že ve většině případů tito lidé podvědomě vnímali její světlo, něžné a současně silné energie lásky, že potřebovali „jen“ pomoci, že nemilovali osobně ji, ale světlo skrze ní proudící a připomínající jim vyšší sféry, kde jejich duše měla svůj domov… Tolik vytoužené poznání lidské lásky se jí dostával pouze od několika málo osob, povětšinou patřící do její skupiny duší. Vysoká kněžka dále se zavřenýma očima promítala svou cestu, občas cítila, jak po jejím obličeji stékají slzy nejen smutku, ale i dojetí a poznání…

Najednou si uvědomila, že poblíž místa, kde se na malý okamžik zastavila, se nachází rozsáhlá vodní plocha, jakési horské jezero. A tak otevřela oči a vydala se pomalu k němu. Nebylo to obyčejné jezero, neboť jakmile poohlédla na jeho hladinu, začala vidět různé osoby, s nimiž se setkala nejen v tomto životě, ale i v těch předchozích… Vodní hladina jezera se proměnila na promítací plátno mnohadimenzionálního filmu.

Vysoká kněžka najednou viděla skutečný význam jednotlivých příběhů své cesty, uvědomila si, že se na tuto nelehkou cestu vydala zpočátku kvůli sobě samotné, ale postupně ji vyšší moc jemně, ale přitom velmi důrazně posílala do cesty osudy lidí jiných, kterým vždy bez jakéhokoliv rozmýšlení z lásky pomáhala a nechávala jejich vědomí uslyšet tón vyšších světů, světů lásky, světla a harmonie…

Dívala se na tyto příběhy a poznala, že ač někdy její pomoc dočasně působila jako milost, poslaná skrze ni z vyšších duchovních světů, ne vždy dotyčný změnil své vyzařování. Viděla též, že někdy – a bohužel poměrně často, ti, kteří žili ve svém osobním pekle, její světlo odmítali anebo naopak přijali a zneužili ho k nízkým potřebám svého ega, či jej dokonce zneužili pro své pekelné účely… Na tyto scény, zrcadlící se na hladké hladině horského jezera, se dívala vysoká kněžka se slzami v očích, neboť netušila, že i božská milost – světlo vysokých duchovních dimenzí, lze takto zdeformovat…

Začala vzlykat: „Byla snad moje cesta zcela zbytečná???…“…

Ale hladina jezera začala promítat širší obraz její cesty i celého dění nejen v této galaxii ale i v celém vesmíru… S úžasem vysoká kněžka pozorovala, jak každý výdech světla z oceánu vědomí Světla-Zvuku Nejvyššího Zdroje prochází všemi dimenzionálními pásmy, jak však paprsky světla do dimenzí nejnižších procházejí temným pásmem těžkých myšlenkových a emočních výtvorů lidstva této planety.. Viděla, jak každé působení božské milosti skrze vědomí všech skutečně duchovních lidí na Zemi tyto temné mraky egoismu, zloby, strachu, hamižnosti atd., rozpouští stejně tak, jako paprsky Slunce roztávají vrstvy ledu.

S úlevou si tedy vysoká kněžka oddechla: „Takže každý úsek mé cesty byl správný, měl svůj vyšší smysl…“.

Poznala, pozorujíc mnohadimenzionální film zrcadlící se na lesklé hladině horského jezera, že i záblesk světla, který byl poskytnut zdánlivě zbytečně, měl svůj vyšší význam..

Z hlubokou vděčností a láskou již nyní hleděla na ty, jimž pomáhala, neboť tyto osoby vlastně pomáhaly jí…

Mohla skrze ně přitáhnout na tuto kdysi tak krásnou, ale po větší časy temnou planetu, více duchovního světla, mohla pomoci splnit slib Tvůrců, který dali kdysi dávno Nejvyššímu Zdroji, že i v temnotě může zazářit světelná hvězda lásky…

Vysoká kněžka se pomalu vracela na místo, kde stále její spřežení, s posílenou vnitřní vírou uchopila pevně otěže svého spřežení a s úsměvem na rtech, se svitem hvězd ve svých očích a rozzářeným krystalem své vnitřní esence se vydala na další cestu…

Již nehledala svůj vytoužený cíl, věděla, že cílem je každý úsek její cesty, s nadšením se naladila na volání svého duchovního srdce a vydala se právě tam, kde měla v dalším věčném přítomném okamžiku rozsévat světlo božské lásky….

1728 paprsků krystalu duhy versus temnota

(1. ze série letních mystických povídek)

Zuzana Soukupová

Sama sobě tolikrát ztracena i znovu nalezena…

Tentokrát jsme se setkali po delší době, byla to však stejná inkarnace..

Toho dne jsem obdržela důležité sdělení, že temná síla zesílila své postavení , jasně, nic nového, ale tentokrát celá akce probíhá v celo-galaktickém měřítku. Takže opět jejich další geniální nápad, jak nás, vyslance Světla, zničit. Vymysleli nový projekt, v němž jde přímo o zničení našich nejvyšších duchovních těl.

Celá akce mi byla promítána ve snu, dostala jsem možnost vrátit se „domů“. Jindy bych to pokládala za ten nejkrásnější dar mých nejbližších z vyšších světů, ale právě den předtím jsem zažila ono vytoužené setkání s člověkem, s nímž jsem zažila tolik inkarnací, netušíc však, že právě toto setkání je součástí onoho „geniálního nápadu“ zničení vyslanců Světla.

Tak hodně ses v ten den změnil… Mělo mi to být podezřelé…A já se ti téměř otevřela, ne však zcela , neboť uvnitř mé paměti přetrvávaly i ty nehezké vzpomínky na naše těžké karmické lekce v tolika inkarnacích a má duše měla zapnutou onu bezpečnostní pojistku, anti-virový program zapnutý na maximum. Důležité setkání, nádech naděje poznání skutečné lásky zde na Zemi…takže „domů“ – do vyšších světů ještě nechci…

V těch vysokých sférách přednáším jako vysoká kněžka, vyučuji nádherné duše a mám své poslání velmi ráda… Oblečená vždy v duhových jiskřivých šatech, obklopena nadpozemskou nádherou…Krystal mé duše v těchto nejvyšších sférách předává světlo v 1728 jiskřivých odstínech vesmírné duhy, a to zcela lehce i radostně současně…

Zde, v realitě dnešních dnů jsme si my dva vlastně byli vždy zcela cizí…Nezajímá tě, jak žiju, mé probrečené noci jakoby spíše uspokojovaly tvou mužskou ješitnost.. Proč jsme si byli tak cizí? Odpověď na tuto otázku mě stála hodně slz a hluboké bolesti duše…

U posledního setkání jsem nerozumně odinstalovala ze své duše anti-virový program, zajišťující mě proti cizím nízkým duševním energiím… A ty jsi toho využil… A opět, svou magickou mocí, stejně tak, jako v desítkách jiných inkarnací, jsi usiloval pouze o to, abych trpěla…

Přesto tvé stíny nemohly proniknout do jádra krystalu mé duše, mé energetické ochrany i přes vypnutý antivirový program byly příliš silné, tvé nižší magické energie se ke mně dostat prostě zcela nemohly, a tak jsi útočil na mé blízké… Věděl si, jak moc mám ráda svou rodinu, znal též, že jedním z hlavních cílů této mé inkarnace bylo zažít krásný pozemský rodinný život…

Utrpení z bolesti mých blízkých, které jsem poslední měsíce zažívala, snad nakrmilo všechny ty stíny, kterými jsi byl obklopen. A mé slzy snad uhasily větší část těch pekelných ohňů, jejichž snahou bylo spálit mou duši.

Měla jsem naslouchat těm jemným i silnějším náznakům, že i ten občasný kontakt s tebou škodí světlu mé duše… Jenže dnes již vím, že má duše potřebovala více prozářit právě tímto konečným poznáním, neboť zářivé světlo uvědomění a skutečné lásky zde na Zemi se ukrývá obvykle za těmi nejtěžšími zkouškami.

Vydával ses za mého milovaného, jimž jsi prý byl v jiných realitách… Ano, i temno dovede natočit líbivý astrální film…

Kde bylo jiskřivé duhové světlo mé duše, že nepoznalo tvou masku?

Už vím…. měla jsem poznat, že ve fyzické realitě mizí rozdíl mezi láskou a nenávistí… Tatáž energie, použitá pouze opačným způsobem. Poznala jsem též, že esence skutečné lásky vypadá zcela jinak, že emoční náboj lásky i nenávisti může zde na Zemi zabíjet jiskřivé paprsky duše, nemá-li dostatečně silnou víru v sebe sama, víru v přesné působení kosmických zákonů Nejvyššího Zdroje…

Děkuji Nejvyššímu Zdroji za toto poznání…

Již vím tedy, co láska není…

Prohlédla jsem omyly jedné zcela ještě neočištěné části z 1728 aspektů duhového jiskřivého krystalu mé duše…

Konečně zažívám lásku skutečnou, onu afinitu měnící to temné, ono neskutečné, co zde lidem tolik ztěžuje život, co však není součásti oceánu vědomí Nejvyššího Zdroje, pouze výplod zla osobního já.

Znovu jsem objevila lásku v jádru jiskřivého duhového krystalu mé duše, tu, kterou jsem znala na počátku svého působení zde na Zemi.

Onu esenci, afinitu, žár, který nespaluje jako proud emočních výlevů nosících masky lásky, ničící však paprsky duhy duše, nýbrž lásku, která se svým jedinečným žárem opravdu tvoří a rozšiřuje skutečné Světlo poznání…

HLEDÁNÍ SVĚTLA LÁSKY

Zuzana Soukupová

Za pár dní začíná léto a s ním pro nás všechny přichází po chladných dnech naděje, že budeme zažívat více slunečního světla, naše duše i těla budou více hlazena slunečními paprsky ..

Často se však stává, že ač Slunce svítí, v duších lidí převládá tma, která se projevuje nejen smutkem, ale též starostmi, vztekem, strachem a dalšími nízkými emocemi. Nacházíte-li se již na cestě osobního duchovně-energetického rozvoje, jistě je vám známo, žek radosti duše je zapotřebí i „jiného světla“, světla poznání a rozšířeného vědomí. Snažíme se o nalezení pravdy, jejíž součástí je i vnitřní mír a trvalá radost, učíme se nejen čelit temnotě silou svých ukázněných myšlenek a emocí, ale též o její rozptýlení, neboť tam kde je byť jeden paprsek světla, nemůže nikdy vládnout tma.

Každý z nás během své osobní cesty jistě zažil, že se mu různé situace opakují. Tento opakovací děj je jakýmsi nápravným opatřením vyšších sil našeho osudu, během něhož máme nalézt právě ono skutečné světlo – dokonalé poznání. Obvykle nám během tohoto opakování lekcí život nabízí dvě řešení – zůstat v šeru svých iluzí, či prožít si bolest ze světla poznání, bolest podobnou té, kterou zažívají naše oči během přechodu z tmy do rozsvícené místnosti. Je na každém z nás, co si vybereme, nicméně skutečnou a trvalou radost, která je naší duši nejvíce vlastní, může přinést pouze světlo poznání.

Někdy se stává, že jsme svým „hledáním světla – poznání“ velmi unaveni, plody naší práce se zdánlivě z pohledu času projevují pomalu.V této době je nejvíce potřebná odvaha a vůle jít dál, prostě nechat temnotu za sebou a též vědět, že cestu i cíl nosí každý z nás uvnitř sebe, v místě, kde leží onen vzácný poklad, o nějž nás nikdo – pokud mu to sami nedovolíme, nemůže oloupit. Jsme to jen my sami, když svými iluzorními představami šidíme sami sebe o to, co je uvnitř nás, co pouze nám, a nikomu jinému, díky tomu že „JSME“, zcela patří.

Hledání světla úzce souvisí s láskou… Ano, láska je naší nejvyšší silou, moc žáru lásky uvnitř nás od počátků naší existence sálá, je sílou Nejvyššího Zdroje, jež nám byla darována od samotného začátku až na celou věčnost. Hledání světla a lásky uvnitř sebe sama představuje často se vzepřít všemu nízkému, všemu co se nás snaží spoutat Síla lásky uvnitř naší duše je tím drahokamem, který obdivují a sklánějí se před ním i ty nejvyšší síly duchovního světa. Být „láskou“ znamená cítit uvnitř sebe tento žár života, nepotřebovat tedy žádný vnější předmět lásky, neboť víme, že vše leží uvnitř nás, že žárem života prostě JSME…

Světlo či iluze stínu

Zuzana Soukupová

Během cesty duchovně-energetického vzestupu si často pokládáme vnitřní otázky ohledně správného rozlišování. S tímto tématem se setkáváme všichni od počátku naší cesty, ale i v celém jejím průběhu.

Jak tedy rozpoznat co je skutečné světlo, záře proudící z oceánu vědomí Světla-Zvuku Nejvyššího zdroje, a co je říše iluzí – „fata morgána“?

Říše iluzí není malá, prolíná se skrze nejbližší dimenzionální pásma – tzn. prvním, druhým, třetím, čtvrtým, ale též zasahuje i do dimenzí vyšších. Tyto iluze působí na naší mysl podvědomou, vědomou a dokonce i tu, kterou považujeme za „duchovní“. Působí též na naše fyzická těla i celé energetické pole, vyvolávají různé často i zdánlivě velmi příjemné pocity a vjemy.

Co je jejich záměrem?

Jejich záměrem bývá hlavně vytvoření nedůvěry v možnost kvalitního individuálního spojení s oceánem vědomí Světla-Zvuku Nejvyššího Zdroje, nedůvěru v naše možnosti, schopnosti, jakož i v dokonalé spojení s vyššími částmi našeho vědomí.

Prostředníkem těchto iluzí pocházejících z říší temna jsou naše emoce, mysl i fyzické tělo. Účinek vytvořený temnými energiemi se projevuje zejména ve formě menších či větších dramat, která nás často zaměstnávají různými způsoby, a to i po velmi dlouhá časová období.

Tato dramata – obvykle vnitřního typu – se projevují tím, že naše osobní já a síla světla bojují s nárůstem temnoty, přičemž vzniká pocit, že naše vnitřní světlo již ztrácí schopnost temnotu zastavit či zabránit jí v šíření. V tomto, většinou pouze vnitřním souboji, je celá bitva zkonstruována právě temnotou – a to s cílem ztráty víry ve světlo poznání a též vytvořením strachu, že tento boj může pokračovat do nekonečna. A právě zde temnota vydávající se za světlo hraje svou důležitou roli.

Množství iluzí uvnitř této sféry bývá obvykle značné a jejich struktura a působení jsou velmi propracované. Záchytným bodem – energetickým přijímačem pro tyto iluze jsou hlavně naše touhy a záměry osobního já, jež jsou nekompatibilní s naší osobní životní cestou. Touhy, s nimiž jsme se inkarnovali nesčíslněkrát, ale též ty, které máme krátce a jeví se nám momentálně jako velmi důležité.

Pokud zažíváme, že naše nedůvěra ve vyšší smysl života začne narůstat, že ztrácíme důvěru právě k těm osobám, které nám skutečně pomáhají, když se delší dobu potýkáme se silami temnoty a jeví se nám, že není cesty ven – tehdy je vhodné si připustit, že se nás dotkla temnota.

Dostaneme-li se do kontaktu s touto sférou, vězme, že ač se nám to v oné chvíli nezdá, pomoc je vždy dostupná a to tím, že vnitřně požádáme o vedení, abychom jasně uměli oddělit světlo pravdy od stínu iluze. Vnitřní uvedení se do hlubšího stavu vědomí, či pomoc přítele, který duchovní cestu sdílí s námi, nám připomene možnost, že navzdory našemu strachu či nedůvěře ve vyšší vedení a též v působení kosmických zákonů si pouze pěstujeme iluze vyvracející naší víru v opravdovou duchovní skutečnost.

Veškeré iluze, vhánějící nás do ztráty víry v sebe sama, jsou rozptýlitelné uvědoměním si pravdy, že nejsou skutečné. Toto uvědomění přichází z vědění, že světlo je silnější než temnota, že pocity nebezpečí, ohrožení či ztráty víry v sebe sama jsou produkty temnoty, častěji však temnoty převlečené za světlo.

Vše je součástí oceánu vědomí Světla-Zvuku Nejvyššího Zdroje, vše v celém vesmíru podléhá Jeho zákonům síly, moudrosti, světla a lásky. Nezapomínejme tedy, že světlo poznání je vždy k dispozici těm, jejichž víru překryl stín iluzí, stačí pouze svůj vnitřní zrak upřít na svou vnitřní božskou esenci a skrze ni žádat o pomoc.

Cykly času – ATLANTIS

Zuzana Soukupová

Země i sluneční soustava se po eliptické dráze přibližují centru galaxie a pak se zase vzdalují. Doba oběhu po eliptické dráze, po níž se Země a sluneční soustava přibližují a vzdalují centru galaxie, činí přibližně 26.500 let (jeden hvězdný cyklus). Tímto se Země též dostává do nových konstelací vzhledem ke hvězdám, což působí, že toto vše, současně s jemným zářením galaktického centra, působí na evoluci lidského vědomí.

Cykly času se opakují a tytéž stelární energie, které vládly dnům Atlantis, přibližně v tomto období znovu končí svůj cyklus.

Atlantis je součástí hologramu naší osobní i celoplanetární reality. V letech, jež jsou před námi, se může odehrát mnoho fyzických událostí podobných pádu Atlantis, neboť mýty každého stvoření probíhají vždy podle přibližně stejného geometrického vzorce.

Všechny reality jsou soustavami programů multidimenzionálních mřížek, jež běží současně, a v nichž vědomě zakoušíme svou realitu. Atlantis je jedním z těchto programů. Jakmile začneme hledat odpovědi mimo fyzický svět, vnímáme často termín Atlantis jako určité spojení, které si můžeme představit jako čip umístěný do mřížky naší reality, jenž vytvoří spojení konkrétně pro toho, kdo se na jeho frekvenci správně pocitově naladí.

Atlantis signalizuje destrukci a výrazně se podobá tomu, co se zdá být v blízké budoucnosti osudem kolektivního nevědomí. Vstupuje během času do proroctví, v nichž je tato doba označována jako konec lineárního času a jako vývoj vědomí nazpátek do světla poznání.Atlantis je v tomto směru spíše jakýmsi spouštěčem, jenž probouzí vědomí.

Termín ,,vynoření Atlantis” se vztahuje k návratu vědomí jednotlivců k myšlenkám vyšších frekvencí. Další obraty používané v této souvislosti jsou ,,probuzení se ze snu či iluze”, ,,odhalení závoje “ a ,,návrat čistého probuzeného vědomí”.

Atlantis zapadla do moře, kolektivního nevědomí či příběhů o potopě. Má však šanci se pozvednout z tohoto, bohužel velmi znečištěného moře, až se duše jednotlivců navrátí k přirozenému stavu své existence jako zářivé světelné jiskry.

Atlantis postihla potopa… A stejně tak lidské vědomí je potopeno v moři nevědomých emocí, zbytečně vytvářených myšlenekstrachu, bolesti, zášti, nepřátelství.

Každý z nás, nacházejících se na cestě duchovně-energetického vzestupu jistě uslyšel tichý hlas své intuice – volání své duše – toužící po projevení svého skutečného „já“, nalezení sebe sama… Ano, každý z nás touží „být sám sebou“, „nalézt sebe sama“, během této cesty však poznáváme, že chceme nalézt nejen sebe sama, ale též odkrýt skutečný důvod své existence, své osobní životní cesty.

Naše vnitřní životní esence, ono „JÁ JSEM“ existuje ve Věčném Přítomném Okamžiku, každý z nás tento Okamžik však během své niterné cesty postupně odkrývá. A nejen to, rozšiřuje ho o poznání, opakovaně zažívajíc různé životní situace – dramata, krásné chvíle, občas i tzv. nudu . Každou vteřinou pak vyhodnocujeme události onoho prožitého Okamžiku, čím nás obohatily, co nám poskytly a též i naopak, co jsme svým chováním zdánlivě ztratili…

Pravdou je, že neztrácíme nic, neboť ten náš osobní „VĚČNÝ PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK“ se stává obohacen i tím, co nazýváme „nepříjemné“.. Nepříjemné chvíle nám slouží jako měřítko k těm „příjemným“, a též nám poskytují šanci vyzkoušet si „naživo“ to, co jsme se naučili během své osobní duchovně-energetické cesty, vyzkoušet si správnost svého niterného osobního spojení s vyššími částmi sebe sama.

Tyto nepříjemné okamžiky se mohou stát silným nástrojem k posílení naší víry nebo též důležitým ukazatelem, našich rezerv – emocionálních či mentálních filtrů – energetických struktur, nutících nás jednat stále stejným či podobným způsobem.

A tak díky tomuto bdělému uvědomování si našich postojů i činů následně poznáváme, které části našeho vnitřního chrámu jsou zaplaveny nánosy blátivých emocí i neovládnutelných mentálních vln…

Z hebké temnoty prázdnoty Cosi vydá burácející tón…
A ihned Cosi zazáří a objevuje se pulzující bod ze zářivého duhového světla…

Zní v něm ten jeden jediný tón… a vzápětí se vynoří dvanáct vířících světelných spirál, bod ze zářivého duhového světla obklopujících…
Zahajují existenci nové reality…

V každém z těchto vírů se manifestují tři tvůrčí světelné síly…
Začíná stvoření:

Z tónů zvuku a záře hebkého duhového světla se vynořují geometrické tvary, jenž dokonale spolu ladí v onom kosmickém tanci stvoření, které bude neustále tvořit – až do konce tohoto časového cyklu.

Sleduj to svým vnitřním zrakem, poslouchej tón stvoření uvnitř sebe …
Uvnitř a navenek, shora i zdola se utvářejí zářivé mřížky, propojující všechny a všechno…

Z mřížek božského modrotisku ve spirálách vytryskávají šroubovice DNA a mísí se s jednotlivými tóny stvoření.

Z mřížek se vynořují duše v podobě zářivých různobarevných bodů světla, duše uvědomující si sebe sama…

Zaposlouchej se právě NYNÍ do tónu své duše…
Nehledej však svůj tón v odrazech záře svých očí, nalaď se sám na svůj niterný tón a prociť, jak čistě či falešně sám sobě i těm druhým právě v tomto VĚČNÉM PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU zníš…

Cyklus času…

ELYSIUM – „ZNOVU SE VRÁTÍM“

„ Pro Tebe“ II.

ZUZANA SOUKUPOVÁ

Tenkrát bylo vše jinak..
Ocitli jsme se na této Zemi – skupina bytostí z různých vesmírů a galaxií..
Vybudovat zde ráj Elysium jsme měli,
právě na této planetě Zemi..
Avšak hmotou okouzleni,
na to, KÝM skutečně JSME,
částečně či i zcela, jsme postupně zapomněli…

Ano, tenkrát bylo téměř vše jinak… Našim cílem bylo osídlit tuto planetu, přinést sem z různých částí vesmíru to nejlepší. Někteří z nás se věnovali precipitaci (zhmotnění), jiní průzkumu, další udržovali neustále spojení s našimi domovskými planetami. Ač téměř každý z nás byl z jiné planety, tvořili jsme nádherný tým. Vybudovali jsme obrovská města, zavodnili suché oblasti, vysázeli prázdná, písečná místa divukrásnými zahradami.

Vše se nám dařilo, přátelství a láska včetně vzájemného respektu nás nerozlučně pojily. Někteří byli však tak okouzlení vladařskými schopnostmi, že začali zneužívat své moci. My ostatní jsme je poznávali, neboť síla světla těchto bytostí slábla na úkor jejich zdánlivě bezbřehé moci. Zpočátku jsme je pouze tiše pozorovali, snížené kvantum jejich světla jsme se snažili svými modlitbami a afirmačními vzýváními dorovnávat. Zde na planetě se snížené frekvence projevovaly horším počasím, menší úrodou a zvětšováním napětí v ovzduší. Navíc naše snahy o udržení světelné kvóty byly snižovány vzdalováním se planety Země od Nejvyššího Zdroje..

A pak to začalo… Několik kněží, kteří propadli temnotě své moci, aktivovali krystaly, které byly určené pouze pro komunikaci s vyššími dimenzemi – s naším domovem… Aktivovali je pouze za účelem svých mocenských zájmů, což bylo přísně zakázáno ve všech vesmírech a galaxiích.

A tenkrát se to stalo…

Měli jsme se rozhodnout – rychle se vrátit na své domovské planety, dostat se do bezpečí, anebo zůstat s těžkým věděním, že časem můžeme zapomenout, odkud pocházíme, co dovedeme, že můžeme zcela ztratit povědomí o tom, KÝM JSME.

Ty ses rozhodl odletět, a já, ač jsem tě tenkrát tolik ctila, slíbila jsem zůstat. Zůstat a dovršit to, co jsme započali… Říkal jsi mi, že blázním, ať letím s tebou, avšak má síla zanícení pro dokončení díla zde na Zemi byla větší, než i ty nejvyšší city… A tak jsem zažila potopení kontinentů, zkázu nádhery všeho, co jsme všichni společně do této katastrofy vybudovali… Zažila jsem pak též postupný vzestup, ovšem v mnohem nižších frekvencích, poznala jsem lidské bolesti, smutek, strach, zoufalství opuštění, někdy jsem ztrácela téměř povědomí o tom, kým doopravdy jsem… Ale vždy jsem věřila, že svůj prastarý slib naplníš, že se VRÁTÍŠ a pomůžeš. Tenkrát, když vaše kosmická loď opouštěla tuto planetu, vyslovil si slova: „ZNOVU SE VRÁTÍM“… Pár staletí mi zněla v hlavě, pak jsem na ně raději zapomněla a snažila se plnit svou misi sama a po svém…

Vrátil ses, a já tě postupně poznávala, z nejvyšších sfér dokonce jsem dostala za úkol ti připomenout, KÝM JSI. A ač to zní nelogicky, já, žijíc v nízkých vibracích hustoty této Země, nezapomněla jsem – a ty, vrátivší se z nejvyšších sfér, se rozpomínáš… Už pár delších chvil plním svůj úkol, a pravdou však je, že jsme již „jiní“. Mise ale zůstává podobná, nejedná se sice o vybudování ráje, nýbrž o důrazné připomenutí všem vysokým duším, kým skutečně jsou.

Planeta se opět přibližuje ke Zdroji, frekvence na ní každou nanosekundu stoupají, náš tým se znovu schází – někteří si vzpomínají, jiní méně.

A já zůstávám přes všechnu tisíciletou bolest odloučení, kterou se snažím denně rozpouštět, vděčna, že Tvá slova: „ ZNOVU SE VRÁTÍM“byla tenkrát pravdivá. Tato slova jsou nyní mottem všech vysokých duší, ač často o nich vědomě ještě neví, jejich nejniternější jádro je však v duchu vyslovuje často…

Světlo nejvyšších sfér může být tak něžně neseno na vlnách nádherného oceánu zvuku, náš tým tentokrát zůstává celý, ano, v této době se my všichni znovu potkáváme a zcela jistě i poznáváme. Též si postupně vzpomínáme na ELYSIUM – zlatě-stříbrné světlo či spíše zvuková pole Nejvyššího Zdroje, měnící se v nižších sférách v duhově zbarvené mlhoviny…Již víme, že Elysium je místo, kde mají všechny božské jiskry svůj skutečný domov, místo, kam se též „někdy“ hodlají navrátit, obohacené poznáním z nižších sfér bytí. Elysium, oblast nezměrných rozměrů, nepopsatelná, nepoznaná či spíše zcela zapomenutá. Léčivé, vše harmonizující frekvence zvuku a světla, přinášející onu božskou milost, zjemnění karmických životních lekcí… Známe též, jak se tam dostat , víme, že vlastně celá naše duchovní cesta směřuje k návratu do těchto nejvyšších sfér, kde řada z nás má svůj skutečný „domov“.. Onen domov, na nějž jsme zapomněli buď z důvodu, „aby to tolik nebolelo“ nebo též zapomněli zahleděním se do krásy hmotné dimenze, okouzleni láskou k opačnému pohlaví, omámeni silou svého rozvíjejícího se osobní „já“.

ZNOVU SE VRÁTÍM,

na Elysium, místo, kde se setkávají zářivé jiskry vědomí
– ty „první“ i ty „poslední“…

Duchovní vzestup a láska

Zuzana Soukupová

Téma lásky je velmi úzce spojeno s cestou duchovně-energetického vzestupu. Každý z nás hledá projevy lásky, touží po lásce, snaží se lásku dávat..

Co je to vlastně láska?

Láska je energetickou skutečností, je stavem frekvenční shody či vzájemné harmonické frekvenční resonance, která umožňuje, aby mezi jednotlivci vznikl energetický most. Láska umožňuje otevření našeho energetického pole různým činnostem, jednotlivcům i vesmírným frekvencím výše-dimenzionálního spektra.

Tento popis byl použit pouze k snazšímu pochopení analytické mysli. Pojďme se podívat na toto téma ze širšího pohledu.

Veškerá láska začíná u niterného a pevného spojení s vnitřní životní jiskrou uvnitř sebe.

Frekvenci lásky jsme schopni přenášet druhým v přímé proporci ke své schopnosti udržet frekvenci lásky uvnitř sebe. Jestliže neuznáváme skutečnou hodnotu sebe sama jako vyšší bytosti, a snažíme se dodat své existenci hodnotu prostřednictvím vnějších zdrojů, jako jsou úspěchy, pocit pohodlí či uznání ostatních, budeme nejspíš promítat tyto postoje do podoby lásky ve svých vztazích s ostatními. Pokud někdo neodpovídá vnějším standardům hodnot, jež jsme sami sobě stanovili za účelem normy, do jaké míry si zasloužíme lásku, budeme těžko odolávat, abychom ho neodsoudili.

Odsouzení a láska nemohou být přenášeny současně. Odsouzení vytváří energetickou realitu oddělenosti či nesouladné energetické frekvence, zatímco láska tvoří naopak souzvuk frekvencí. Pokud jsme schopni uvědomit si, že láska je tou jedinou stálicí a že veškeré podmínky posuzování procházejí změnami, je snazší pěstovat niternou schopnost v plné míře udržovat frekvenci lásky. Ačkoliv zvážení podmínek, jednání či přístupů je užitečné a potřebné, lze takové zvážení provést prostřednictvím „oddělení osoby od činu“. Můžeme posoudit účinnost či hodnotu jednání nebo nápadu, aniž bychom jakkoliv posuzovali hodnotu osoby, jíž se týká.

Jsme-li schopni cítit lásku, úctu, respekt a přijetí života v sobě samém, pak též tyto kvality dokonalé lásky přenášíme k ostatním (kteří jsou ochotni je přijmout). Milujme sami sebe a vězme, že všechny bytosti mají nezcizitelnou cenu a hodnotu coby živoucí části oceánu vědomí Světla-Zvuku Nejvyššího Zdroje. Začněme ve svém osobním životě pěstovat toto uvědomění. Milujme, ctěme a respektujme sami sebe, své pocity, své sny a své touhy, abychom mohli lépe milovat ty, jimž chceme pomáhat.

Milujme ostatní jako sebe sama, a milujme sami sebe tak, jak bychom rádi milovali ostatní.

Je naší vlastní odpovědností, abychom sami sebe milovali a uctívali prostřednictvím neomezeného daru života Nejvyššího Zdroje, jenž námi v každém okamžiku protéká. Skutečná láska musí přicházet zevnitř a lze ji získat jedině skrze opravdové propojení s věčným Já.

Pokud hledáme lásku ,,venku”, abychom vyplnili vnitřní osobní osamělost nebo potřebu, vstupujeme do vztahů jako ,,energetičtí upíři”. Hledáme v nich náhražku za své osobní spojení s Nejvyšším Zdrojem, a to tak, že se napojíme na Nejvyšší Zdroj vtělený v dalších lidech či bytostech. To není LÁSKA. Je to POTŘEBA. Naznačuje NEDOSTATEK něčeho podstatného, což dále značí omezené osobní propojení k vesmírnému vědomí Nejvyššího Zdroje.

Takovýto nedostatek nelze naplnit vnější ,,láskou”. Ten může být naplněn pouze rozpoznáním oné vnitřní životní esence Nejvyššího Božského Zdroje uvnitř nás – naší životní jiskry – Přítomnosti Já Jsem, a tedy poznáním, že my jsme živoucím vtělením absolutní lásky. Jakmile toto pochopíme, budeme MÍT tu největší lásku ze všech, stálou bezpodmínečnou lásku. A z této pozice můžeme vyjít do světa hledat ty, jimž tuto lásku můžeme dát, namísto toho, abychom hledali ty, od nichž lásku můžeme ,,získat”.

Připomeňme si zde i některá pojetí dvojplamene, jež jsou často velmi subjektivní a snadno bychom mohli uvěřit, že někde existuje druhý vtělený člověk, jenž je pro nás tím jediným pravým partnerem, bez něhož nejsme celiství. A že kdybychom ho našli, budeme žít šťastně až navěky. Pravým obsahem konceptu dvojplamenů je nicméně to, že máme vidět sebe – svou nižší bytost – osobní Já – jako dvojplamen své vlastní vyšší bytosti – Přítomnosti JÁ JSEM. Pouze když usilujeme o jednotu se svou vyšší bytostí, překonáváme onen tíživý pocit oddělenosti. Koncepci dvojplamene lze tedy použít dvojím způsobem: k vybudování a posílení odděleného Já – anebo více tvůrčím postojem – k překonání našeho odděleného Já a tím k dosažení duchovního mistrovství.

Přistupujeme-li k lásce skrze lásku k sobě samému, je motivací dávat s potěšením a vědomím, že cokoliv bychom mohli potřebovat, může být uvedeno do manifestace prostřednictvím oné lásky aktivní skrze jiskru oceánu vědomí Světla-Zvuku Nejvyššího Zdroje, jež nosíme v sobě. Sebeláska je odpovědností duchovní zralosti.

Téma lásky úzce souvisí s odpuštěním, sebe-přijetím a sebe-úctou. Pokusme se sami sobě odpustit – snažme se pustit oněch odsuzujících představ, jak jsme měli vypadat v očích druhých, jak jsme se měli kdysi chovat, jak jsme vlastně měli správně jednat.. Každá lekce našeho života byla správně načasovaná, byla navržena nejvyšším scénáristou – kosmickými zákony Nejvyššího Zdroje… Podívejme se na své minulé činy z pohledu milující bytosti a poznáme, že jsme „tenkrát“ konali nejlépe, jak jsme uměli… Pokusme se obejmout sami sebe jako malé dítě, které například rozbilo talíř a krčilo se ve svém pokoji strachy před předpokládaným trestem rodičů.. Možná už vidíme, že jsme přece nic tak tragického neprovedli, prostě naše dlaně byly příliš malé, aby ten talíř tenkrát udržely. Snažme se obejmout sami sebe v podobě krutého vládce v Egyptě či Atlantídě, který opojen vládou zapomněl na to nejdůležitější – na lásku ke své vnitřní životní jiskře, skrze niž vůbec mohl vládnout. Prozařme láskou a pochopením momenty našich zdánlivých životních selhání, neúspěchů. Obejměme a prozařme láskou i vzpomínky na nepovedené vztahy s partnery, kteří však pouze zrcadlili část nás samotných. Přijměme s odpuštěním, osobním poznáním a láskou i chvíle, kdy naše duše zažívala dramata zdánlivého pekla – to vše mělo jediný význam – dovést nás k moudré lásce.

Ano, naše duše si oblékala různé kostýmy, volila tisíce scénářů, zažívala ráj i peklo, oblékala svým šatem jiskřivých tónů nespočet životů a scén – a hlavním důvodem bylo pouze to, abychom ji – či sami sebe nalezli – poznali a milovali ve všech jejich/našich podobách. Abychom nalezli jednou provždy SEBE SAMA. A nejen nalezli, ale uctívali, milovali a svůj duševní šat vyzdobili tak, aby mohl lehce vzlétat do vysokých duchovních sfér a přijímat odtamtud věčnou milost života.

Duchovně-energetický vzestup a síla vnitřní víry

Zuzana Soukupová

Na cestu duchovně-energetického vzestupu nastupuje každý z nás z různých důvodů. Můžeme zde jmenovat ty nejvíce rozšířené: zdravotní obtíže, duševní nepohodlí, atd., nicméně za vším stojí vnitřní síla víry naší duše, nutící nás odhalit nejniternější „Já“, poznat sebe sama a svůj vnitřní jedinečný potenciál co nejvíce rozvinout, prezentovat světu.

Pokud se mnozí z vás poohlédnou na své počátky osobního duchovně-energetického vzestupu, možná se pousmějí stejně, jako se usmívám já sama sobě J. Nicméně i tyto dnes již úsměvné chvíle sloužily svému velkému účelu, účelu odhalení našich strachů, obav, ale i marných tužeb, přání…Sloužily též k tomu, že nyní vlastníme hlubší pochopení konání těch, kteří se snaží na svou cestu nastoupit a iluze i touhy, brzdící jejich duchovní vývoj již neodsuzujeme, ale laskavě a moudře víme, že chtějí-li doopravdy nalézt sebe sama, tak, jak říkával král Šalamoun: „I toto přejde“…

Vnitřní síla víry je oním motorem, pohánějícím nás k stále hlubšímu sebepoznávání, sebezdokonalování a tím i rozvíjení našeho vnímání.

Možná si kladete otázku: „Co je to vlastně víra? „V co mám věřit?“….

Víra je naděje příštích událostí – a rezonujeme-li s tím, co po vesmíru požadujeme, pokud s touto událostí jsme plně zajedno – uskuteční se vše, co chceme. Nejedná se zde o propagaci splněných přání tužeb astrálního jemně-hmotného pole, ale oprojevení toho, KÝM skutečně JSME – někde uvnitř naší jedinečné duše. Jedná se o sílu víry, která je obsažena někde hluboce uvnitř nás, ale též rozložena do jednotlivých psychicko-energetických center – čaker a v těchto dimenzích též překryta fyzickými i psychickými nánosy – iluzemi, marnými očekáváními, falešnými touhami.

Na první úrovni – kořenová čakra – se naše touhy projevují jako touha něco či někoho plně vlastnit: například touha po honosném domě s bazénem atd. Povede-li se nám uskutečnit tuto touhu a nerezonujeme-li uvnitř své duše s ní, tedy je součástí našeho astrálního těla a nikoliv posláním naší duše, začínáme mít pocit nenaplněnosti, prázdnoty. Poznáváme, že síla víry, že se náš sen – dům – manifestuje, s námi zcela plně nerezonovala…

Na úrovni druhé – sexuální čakra – se naše touhy projevují jako touha po dokonalém a ideálním partnerovi opačného pohlaví. Samozřejmě, je to přirozené a „lidské“, ale často se můžeme setkat s případy, kdy vzájemná rezonance – souzvuk po několika měsících či letech soužití vymizí.. Síla víry, že náš sen – partner – bude navěky tím „jediným dokonalým“ s námi plně nerezonovala…

Na úrovni třetí – čakra solar plexus – touhy představují projevení našeho individuálního ega ve společnosti, kde žijeme.. Kariéra, uznání lidí, jako mocného člověka, prezentace sebe sama jako dokonalého člověka – po tom všem lidé touží, ale jak to, že jejich životy jsou povětšinou prázdné, jejich fyzická těla odpovídají na jejich touhy ne-mocnou odpovědí.. Síla víry v ego – osobní já nerezonuje s výškou tónu jejich duše…Duše je nástroj, jemuž jsou vlastní jasné a vysoké tóny…

Na úrovni čtvrté – srdeční čakra – máme víru v krásné lidské vztahy, milujeme umění, pláčeme nad zamilovaným filmem, či radujeme se z něžného objetí, z pohledu na rozkvetlou louku. Určitě si říkáte, to je ono, to je ta pravá víra v krásu. Na cestě osobně-duchovního rozvoje však naše duše požaduje ještě více, chce nalézt svou vnitřní krásu, nikoliv tu vnější.. A tak se spousta hledajících po určitou dobu soustředí během hlubokých meditací dovnitř sebe sama a jejich okolí se zdá, že už nic hezkého nemohou ani postřehnout.

Zde začíná skutečný boj se sebou samotným, kdy navzdory vnější kráse, hledáme nánosy nehezkých duševních obalů, bránící nám nalézt KÝM SKUTEČNĚ JSME… Zde též nastupuje skutečná síla víry, kdy nic a nikdo nám nezabrání k nalezení našeho vnitřního světla, nezměrného potenciálu našeho vědomí – onoho největšího poznání, které můžeme uskutečnit v tomto životě.

Další úrovně psychicko-energetických čaker jsou jistě důvěrně známy všem z nás, kteří jsme již určitý úsek této dobrodružné cesty za poznáním sebe sama ušli.

A co je tedy síla víry?
Síla víry je tím vlečným lanem, které nám nedovolí opustit tuto někdy nesnadnou cestu…
Síla víry je tím věčným světlem, které nám osvětluje tuto někdy temnou cestu…
Síla víry je tím oporným bodem, k němuž se obracíme, zabloudíme-li na této spletité cestě…
Síla víry je tou železnou skobou, o níž se opřeme, hrozí-li nám pád z útesů této cesty vzhůru…
Síla víry je tím jezírkem, v němž se můžeme zvlažit poté, co se ztrácíme v rozlehlých pískách cesty napříč časem…
Síla víry je tou tůní, v níž si můžeme oddychnout po silném žáru poznání, získaných během této cesty a nekompromisně spalujících naše iluze a marná očekávání…
Síla víry byla, je i bude tím jediným a nezničitelným kompasem, který nás vyvede z labyrintu Matrixu…

Duchovně-energetický vzestup a sebeláska

Zuzana Soukupová

Během cesty osobního duchovně-energetického vzestupu mnozí z nás, a to zejména v počátku putování ke Zdroji Všeho Co je, zažívají určitý proces sebeobětování. Tato činnost vyplývá z vnitřního pocitu určité viny, kterou chceme tímto napravit. domníváme se že obětí máme možnost získat cestu do nebe, snad i osvícení.

Uvědomíme-li si však, že je naší nejvyšší odpovědností, abychom sebe sama milovali – nikoliv však ve smyslu potěšení a výhod ega (osobního nižšího „já“), nýbrž se jedná o sebelásku ve smyslu uctívání své životní jiskry – ono života, jenž nám umožňuje prožívat každou vteřinu našeho bytí, uctívání své vnitřní životní jiskry, její neustálé vyživování prostřednictvím neomezeného daru Nejvyššího Zdroje, jenž námi v každém okamžiku protéká. „Skutečná láska“ vždy přichází pouze zevnitř a lze ji získat jedině skrze čisté a opravdové propojení s věčným božským JÁ, a toto spojení je, či by mělo být, vlastní všemu stvoření.

Hledáme-li lásku „venku“, abychom vyplnili vnitřní osobní osamělost nebo emocionální či fyzickou potřebu, vstupujeme do vztahů jako „energetičtí upíři“. Hledáme v nich náhražku za své osobní spojení s vyššími duchovně-energetickými dimenzemi, s Nejvyšším Zdrojem – snažíme se napojit na jinou životní jiskru, vtělenou v příteli, milenci, sourozenci atd.

To však není LÁSKA – je to potřeba, která naznačuje nedostatek něčeho podstatného, což dále značí omezené osobní propojení k vyšším dimenzím i samotnému vesmírnému vědomí Nejvyššího Zdroje. Často se nám pak stává, že místo přísunu předpokládané čisté a silné energie, si natáhneme do svého energetického pole kalný proud nezpracovaných emocí, myšlenek i činů dotyčného. A pak jsme schopni daného člověka osočovat, že není takový, jak se nám jevil, jaký druh energie jsme měli v úmyslu z něj obdržet, jsme zklamáni…

Vnější „láska“ (emoce – energie z psychicko-energetických čaker, které mají horizontální orientaci) nemá moc naplnit tento nedostatek přísunu energie či informací – světla, a tak spousta lidí, kteří se rozhodli vydat na cestu svého osobně-duchovního rozvoje, ale i ti „spící“, hledají pak často marně lásku, neuvědomujíc si, že vystupují jako „energetický upír“, byť se jim zdá, že jsou v roli ubohé oběti.

Existuje pouze jedna cesta k nalezení „lásky“- přijetím a projevením poznání, že každý z nás je živoucím vtělením absolutní lásky, jež vyvěrá z oceánu Světla-zvuku Nejvyššího Zdroje a jejíž pramen je věčný. Povede-li se nám to, jsme vyjádřením živoucí vtělené bezpodmínečné lásky. A pak, z této pozice můžeme žít své životy, hledat ty, jimž tuto lásku můžeme dát, místo toho, abychom hledali ty, od nichž můžeme „získat“.

Přistupujeme-li k lásce skrze úctu i lásku k sobě samému, skrze lásku a úctu k životu uvnitř nás, je naší jedinou motivací dávat s potěšením i vědomím, že cokoliv budeme kdykoliv potřebovat, může být projeveno v našich životech prostřednictvím oné nevyčerpatelné lásky aktivního světla Nejvyššího Zdroje, jenž máme uvnitř sebe sama.

Vzestup a emoční mistrovství

Zuzana Soukupová

K jednomu z největších úskalí osobní cesty duchovně-energetického vzestupu patří dosažení emočního mistrovství, které jako první vyžaduje přijetí naší odpovědnosti za řízení osobních energií – reakcí na různé životní události, což vyžaduje, abychom věnovali svou energii raději k žádoucím výsledkům, jež jsou v souladu s naplněním naší životní cesty, než k tomu, abychom své osobní energie odevzdávali protistraně (hádky, emoční rozbroje, výčitky, odsuzování apod.).

Naše mentální a emocionální energetické pole bylo – před vstupem na cestu osobně-duchovního rozvoje, ale bohužel i často během ní – řízeno podvědomými silami skrytého „stínu“, jenž v nás vytváří různé touhy, reakce, myšlenky, impulsy a emoce, které většinou nekorespondují s naší skutečnou osobní životní cestou. Často se tyto podvědomé síly vydávají i během cesty osobně-duchovního rozvoje za „hlas intuice“, hlas našeho „vyššího já“. Můžeme je poznat podle tzv. impulsivního jednání – činů bez spolupráce s očištěným vědomím. Na určitém úseku naší cesty vzestupu tedy skutečné mistrovství vyžaduje, abychom se naučili vědomě a pečlivě sledovat své myšlenky, emoce – reakce na okolnosti běžného života, kdy se nejedná tedy o prosazování rozumu osobního já, spíše o kooperaci očištěného vědomí osobního já s pocitovou částí našeho skutečně „vyššího Já“ – vyšších částí našeho mnoha-dimenzionálního vědomí. Naučíme-li se vědomě sami sebe „nachytat“ v momentech, kdy se v našem vědomí vynořují negativní myšlenkové vzory, či když reagujeme prudkými emocemi, jen tehdy začínáme být pány svého života. Učíme se tedy vědomě přesměrovávat tyto energie k naplnění své skutečné osobní životní cesty, učíme se ovládat svůj vlastní stín. Je zřejmé, že k této činnosti potřebujeme obrovské sebekázně, jež vzniká v momentech, kdy si nepřetržitě připomínáme používání onoho skutečně správného myšlení, činů a to dokonce i tehdy, když se nám „nechce“, když náš stín chce nekompromisně či též často záludně převzít velení.

Nastoupíme-li cestu duchovně-energetického vzestupu, chceme být „světlem“, „duchovním člověkem“, vlastnit spoustu mimosmyslových schopností… Náš stín – naše podvědomé energie však často tento náš „duchovní úmysl“ sabotují, zpočátku velmi zřetelně, postupně však velmi důmyslně a skrytě. Náš stín umí vystavět vzdušné zámky typu ideálního partnera, dokonalé kulisy pro náš kariérní postup, nejskvělejší scénář pro předpoklady toho, kdy můžeme být skutečně šťastní. Stává se, že i osoby na cestě duchovně-energetického vzestupu bohužel nerozpoznají tyto falešné režiséry svého štěstí a nechají se jimi zcela ovládnout. Je tedy nanejvýš vhodné přijmout onu nepopulární skutečnost, že stinné části našeho Já se během cesty duchovně-energetického vzestupu vynořují vlivem zvýšeného přísunu energie z vyšších dimenzionálních pásem a to jen z jediného důvodu – abychom je mohli objevit, přesunout z tajného šuplíku podvědomí do vědomé mysli a posléze vědomě uzdravit.

Tímto způsobem můžeme pak zažít širší aspekty sebe sama, rozšířit tak své skutečné mistrovství a nalézt onen „mistrovský klid uvnitř sebe sama“, nalézt vnitřní pocit štěstí, které je stálé – a zcela nezávislé na vnějších okolnostech.

Vzestup a duchovní celistvost

Zuzana Soukupová

Slovo vzestup je v současné době hodně používáno zejména ve vztahu k cestě duchovně-energetického rozvoje. Již od pradávna se používal podobný termín, a vždy se týkal toho jediného: průchodu očištěného a rozšířeného vědomí jednotlivce skrze výše-dimenzionální pásma. Vzestup tedy znamená duchovní integraci našeho výše-dimenzionálního vědomí to té míry, kdy jsme schopni vědomě aktivovat energetické vlnové pole přímo kolem svého fyzického těla i přímo v něm, kdy jsme schopni přeměnit se nazpátek ve světlo, jímž jsme byli, než jsme vstoupili do frekvenční hustoty planety Země.

Část průběhu duchovního spojení našich vyšších identit či expanze našeho vědomí zahrnuje ,,přeprogramování” našeho způsobu myšlení.Naše myšlenky vytvářejí naši realitu a životní zkušenost – vnější i vnitřní. Svými zmatenými, chaotickými či naopak jasnými a koncentrovanými myšlenkami vytváříme v této holografické realitě svůj scénář, jenž je samozřejmě spojen s dalšími v rámci rodiny, společnosti, území atd.

Povede-li se nám alespoň částečně ovládnout své myšlenky, přeprogramovat své vědomí na jiný „scénář“, mění se i realita kolem nás. Nevěříte? Zkuste to . Zpočátku možná nic nezpozorujete, časem však dochází k překvapivým změnám.

Během cesty duchovně-energetického vzestupu tedy v plné míře odpovídáme za to, že budeme vždy jednat s duchovní celistvostí. Neexistuje žádná omluva pro to, že vědomě porušujeme duchovní práva ostatních, bez ohledu na to, jak špatně na nás možná reagují. Někdy se jedná i o nechtěnou nucenou pomoc jiným, jindy o posuzování a odsuzování způsobu jednání ostatních.

Nelze tedy mluvit například o „sluníčkové lásce“ a u toho se potají – byť „jen“ v myšlenkách osočovat na někoho, jehož projevy se vám nezamlouvají. Nelze být „duchovním absolventem různých naladění“ a u toho pomlouvat kamarádku. Přesněji napsáno, ono to lze – ovšem karmické antičástice (doslova shluky temné energie) vytvořené v energetickém poli dotyčného postojem, který je v rozporu s duchovní integritou jsou tím „trestem božím“, jenž si vytváří on sám. Duchovní celistvost vyžaduje, abychom vědomě začali pozorovat to, co skutečně činíme a jak opravdu žijeme své životy.

Znamená to mít sílu se podívat do tváře oblastem činností, v nichž náš výkon neodpovídá naší momentální duchovní úrovni, o níž se domníváme, že jsme již dosáhli a též, abychom vyvinuli aktivní snahu a kázeň za účelem přivedení těchto oblastí našich životů k duchovní celistvosti, neboť snaha o ní je hlavní odpovědností na stezce duchovního mistrovství.

Duchovně-energetický vzestup a rodinné vztahy

Zuzana Soukupová

Během cesty duchovně-energetického vzestupu zažívají nejen osoby, jež se této mnoha-dimenzionální dobrodružné pouti svého vědomí účastní, ale též jejich rodiny, proces uzdravování rodinných vztahů. Přísun světla vyšších dimenzí během vzestupu vědomí jednotlivce pomáhá odhalovat i v jeho nejbližší rodině oblasti, které potřebují pozvednout, nalézt větší celistvost.

V lepším případě toho bývá dosaženo v atmosféře vzájemné lásky a hluboké důvěry. Dost často se však vynořují do popředí témata, která ležela v rodině v neaktivní podobě, což může vest k různým sporům i nesouladu.

Energie vyšších dimenzionálních pásem mají schopnost oddělovat světlo od temnoty, tedy vědomé části lidské psychiky od těch nevědomých. A tak během duchovně-energetického vzestupu dochází k tomu, že z podvědomí jednotlivce i členů rodiny jsou vlivem vyšších energií přeneseny do vědomé mysli někdy velmi bolestné pravdy, které dříve zůstávaly potlačeny. Iluze, marná očekávání, předpoklady – jak by se určitý člen rodiny měl chovat – to vše je vlivem silných energií vyšších sfér odhalováno.

A tak dochází vlivem přísunu vyšších energií k tomu, že dříve mírumilovné vztahy se náhle stanou složitými, nepatrný nesoulad nabírá větší razance. V těchto případech je velmi důležité udržet si pochopení pro účel dané lekce, neboť právě náš úhel pohledu velmi ovlivňuje rozhodnutí, která činíme k jejímu zvládnutí.

Není však podmínkou, že každý konflikt je výsledkem postupu rodinného příslušníka na cestě duchovně-energetického vzestupu. Každý z nás vlastní celé spektrum potenciálních reakcí na různé životní lekce. V průběhu transformačního procesu se vice otevírá srdeční čakra, energie duše nabývá v životě větší důležitosti než hmotný komfort a členové rodiny mohou pozorovat, že se jejich vzájemné postoje mění, zjemňují, jsou k sobě mnohem jemnější a ohleduplnější.

Drobné i větší neshody, zbytečná očekávání, bolestivé lekce – toto vše bývá zpravidla zjemňováno, dochází k hlubšímu pochopení, proč s daným člověkem žijeme, jakým lekcím se naše duše právě s ním učí. Místo pohoršování a naříkání pak dochází k nárůstu bezpodmínečné lásky i lidského respektu. Tam, kde dříve nebylo porozumění, nastupuje úcta, láska i vděčnost.

Změní-li se jediná osoba, která již nereaguje na životní lekci podle starých vzorců, ale podle nových hodnot vzestoupeného vědomí, mají ti další obrovskou šanci zjemnit své šablony chování ve prospěch většího vzájemného respektu, úcty a bezpodmínečné lásky.

Během duchovně-energetického vzestupu tedy změny v rodinných vztazích bývají běžné, neboť rozdíly v měřítkách hodnot mezi jednotlivými členy rodiny jsou více znatelné – rozvíjení duševního světla versus hmotné zájmy, nový, vyšší úhel pohledu na život sám versus životní hodnoty nastavené konzumní společností.

Pokládáme si pak otázku: „Jaký způsob mého konání poslouží záměru větší celistvosti a světla poznání duším všech zúčastněných?“ Držet se vyššího záměru duše znamená, že hledáme cestu moudrosti, lásky a harmonie, a to nejen pro sebe, ale pro rodinu jako celek.

Kvalitní a pevné rodinné vztahy jsou důležité i pro tzv. „hvězdnou setbu“ (indiga, krystalové děti apod.), neboť právě hodnoty rodinných vztahů a pospolitosti v nich rozvíjejí pocit domova na planetě, kde se jinak mohou cítit jako cizinci.

MASKY DUŠE

Zuzana Soukupová

Během druhé poloviny února bývalo zvykem slavit tzv. masopust. Jedná se o dobu, která předchází půstu předvelikonočního období. K oslavám patřilo veselení, bohaté jídlo, zabíjačky i maškarní plesy, kde si lidé nasazují karnevalové masky a baví se – to vše v předtuše následného půstu. Tento zvyk se přenesl i do 21. století – zabíjačky, hodování, karnevaly i zábava. Nicméně půst již málokdy následuje, v hodování a nasazování masek pokračuje většina lidí dle svých možností celoročně.

Zkuste se někdy podívat na sebe – myslím vnitřně…

Jaké masky nosíte?

Kdy jste opravdoví, v jakých momentech necháte svou duši projevit její skutečné světlo?

K tomu, abychom odložili masky, které jsme si možná nasadili nevědomě, je potřeba jednak zvnitřnění v hlubších meditacích, ale též odrazu našeho okolí, které, je-li nám vyšší moc nakloněna, je úžasným zrcadlem světa našich masek, našeho karnevalového způsobu života.

Možná namítáte, že pravidelně meditujete, provádíte afirmační vzývání, žijete „duchovně“… Zkuste se však lépe podívat do zrcadla svého skutečného Já, zkuste si udělat malou inventuru vašich skutečných motivů duchovní cesty, pokuste se každodenně poznávat.. Může se stát, že během rozhovoru s určitou blízkou osobou poznáte, že váš duševní šat není prostý karnevalové masky, že se bavíte a radujete velmi iluzorně – že není šťastná vaše duše, ale pouze vaše maska dostává šat důležitosti či smyšleného štěstí.

Za každým vaším činem stojí vnitřní pocit – pocit opravdovosti… Nejsou důležité vaše skutky, nýbrž právě onen hlubší pocit, který je kormidlem vašeho jednání… Přebírá-li vaše konání určitá maska, kterou jste si byť i nevědomě nasadili, pak skutečné světlo vaší duše skomírá, a vaše činy, ač se zdají někdy velmi záslužné, jsou vlastně pouze činy ve prospěch jiných masek…. a takto to jde dokola někdy celý život…

Je napsána spousta knih o tom, že máme-li žít svůj život naplňujícím způsobem, máme být opravdoví. Tato opravdovost se dotýká i tzv. „duchovnosti“. Pod rouškou pravidelných meditací, studia záplavy rádoby duchovní literatury můžeme zapomínat na naší nově nasazenou masku „duchovního člověka“.. Možná se vám právě tato maska líbí, nakonec – je velmi módní , ale bohužel je to často opět pouze maska.

A tak jsme pak v karnevalu života oděni honosným duchovním rouchem, snažíme se mít kolem hlavy svatozář, nicméně ve skutečně duchovním světě vyšších dimenzí jsme za šašky .

Pokud je nám vyšší moc alespoň trochu nakloněna a náš anděl strážný nám dává upozornění, že se začal dusit pod naší maškarádou, dostáváme tzv. ránu osudu, situace, v nichž se naše maska rozpouští jako sníh pod jarním sluncem a my stojíme sami před sebou obnažení a pláčeme, vztekáme se, nadáváme osudu.

Jen ti skuteční v duchu poděkují a usmějí se vnitřně sami sobě, podívají se na své skutečné já a s úžasnou úlevou jej přijmou.

Žijeme-li svůj život opravdově – což samozřejmě předpokládá, že známe alespoň částečně sami sebe, vycházejí-li naše činy z našeho skutečného já, pak za každým naším skutkem necháváme část sebe sama a navzdory osudu, světlo naší duše roste stále více…

Podstoupení rizik

Zuzana Soukupová

Je-li pro nás něco velmi důležité, jsme ochotni kvůli tomu mnohé riskovat, jen abychom toho dosáhli – ať již riskujeme ztrátu, odmítnutí, nesouhlas, posměch okolí, někdy dokonce život samotný, neboť to, co chceme, co se pro naše nejniternější bytí zdá být nejpodstatnější, nám za to všechno stojí.

Abychom riskovali sebe sama, musíme něco opravdu hodně chtít. Také musíme mít na tom, co chceme, takový zájem, že budeme pokračovat i tváří v tvář obtížím, tváří v tvář možnému zklamání. Základnou tohoto riskování je nejen zainteresovanost srdce, odevzdání se něčemu, v co skutečně věříme – určitému ideálu, způsobu života, osobě, kterou milujeme, ale i pocit, že s tím, co požadujeme, plně rezonujeme celým svým vědomím i energetickým polem. Tuto touhu pak můžeme hrdě nazvat „touhou po lásce“. Neboť esence lásky znamená souzvuk – afinitu, spojení prosté všech filtrů nastavených kolektivním nevědomím coby ukazatelů lásky. Ačkoliv existují další motivy, jež vedou lidi k podstoupení rizik, právě rezonance – souzvuk je součástí duchovního aspektu, neboť je založen na riskování kvůli tomu, čeho si vážíme, co milujeme s čímž jsme ve vzájemné rezonanci – souzvuku a tedy tím pádem kde se nachází esence lásky.

Život v nezájmu, cynismu či stažení nepovede k riskování. Abychom něco riskovali, musíme v něco věřit. Musíme na tom být zainteresováni, ať již jde o osobu, myšlenku či samotný Nejvyšší Zdroj. Abychom riskovali něco rozsáhlejšího, musí být úroveň naší oddanosti stejně rozsáhlá, aby to, co nás pohání kupředu, nebylo nic jiného než láska sama.

Pro ty, kteří se něčemu nedokážou plně oddat v celé úplnosti toho, kým jsou, bude obtížné podstoupit rizika, jež ovlivňují právě tuto úplnost, podstatu – toho, kým skutečně jsou. Cítí se pohodlněji jen s částečnými riziky, která se dotýkají pouze malé části jejich života spíše než celku. Nemůže-li někdo milovat celým svým Já, pak nemůže celým svým bytím riskovat. Jedno je úměrné druhému.

Toto je také důvod, proč toho rodiče tak často dokážou riskovat tolik pro své děti, dokonce svůj vlastní život, kdyby toho bylo zapotřebí. Je tomu tak proto, že rodičovská láska může být planoucím ohněm, který nemůže uhasit nic, ani hrozba vlastní smrti. Ale rodičovská láska není jediným vztahem, jenž je schopen vytvořit takový oheň. Láska k Nejvyššímu Zdroji skrze naši vnitřní životní esenci je nejvyšší formou síly lásky a plamen takovéto lásky nás může posílit, abychom zvládli a vyzkoušeli věci, které bychom jinak sami – svým osobním já nedokázali.

Síla touhy nalézt v sobě vlastní božskou jiskru nás dokáže dohnat do stavu vnitřního puzení, kdy to, k čemu jsme povoláni nebo to, čím se dle svého vnímání musíme stát, má pro nás důležitost, jež přesahuje všechny ostatní pohnutky. Taková láska dokáže v životě jedince vytvořit velké transformační změny, částečně proto, že takový člověk je ochoten zkusit cokoliv, všechno riskovat, aby se stal a byl tím, co po něm jeho nejniternější Já – jiskra božské esence žádá.

Nicméně v běžném toku záležitostí, není většina lidí žádána, aby riskovala v tak velkém měřítku. Pro mnoho lidí rizika spadají spíše do mnohem umírněnější kategorie, kategorie nepohodlí, odmítnutí, zklamání či nesouhlasu, než do kategorie života či smrti. V oblasti vztahů, například, máme mnoho příležitostí přiměřeně riskovat kvůli hodnotám, jež zastáváme ohledně toho, jak by vztahy měly nebo mohly vypadat a jak chceme existovat v jejich rámci.

Když toužíme žít naplňující život, vztahují se rizika, která s druhými podstupujeme, k našemu přání uvést každý z našich vztahů do hlubší a dokonalejší podoby. Bez tohoto vedeme skutečný a naplňující život jen podle jména….

Kvůli tomu, po čem toužíme, nás rizika, jež podstupujeme, často přinutí překonat strach z oné větší a skutečné bytosti, kterou uvnitř sebe jsme, onomu skutečnému já sloužící větší pravdě, větší lásce a větší celistvosti. Tato zodpovědnost za lásku, pravdu a celistvost je, ve velké míře, tím, čím skutečný vztah je. Z tohoto důvodu, vidíme-li, že se my sami tomuto ještě stále či jen občas vyhýbáme, měli bychom najít způsob, jak s tím něco dělat. Měli bychom najít způsob, jak se stát více sami sebou.

(ukázka z elektronické knížky „Vztahy na cestě osobně-duchovního rozvoje“ – více viz rubrika „Knížky“).

EMOCE

ZUZANA SOUKUPOVÁ

Emoce plynoucí z našeho emočního jemně-hmotného těla druhé dimenze jsou ve vzájemném vztahu s naším fyzickým tělem, prostřednictvím hormonů I biochemie. Vzhledem k tomu, že naše vědomá mysl k těmto temným pocitům nemá přístup, je nepohodlí našeho těla, které v něm vyvolává udržování těchto tajemství, promítáno do našeho vědomí jako nemoc.

Tyto skryté emoce vytvářejí celkový pocit nepohodlí, jež nám připadá jako hustota, tíha na našem těle a/nebo jako určitá nestálá úzkost, jež nás udržuje ve stavu přílišné ostražitosti, nervozity a paniky. Deprese otupuje naše emoce a způsobuje, že jíme či spíme příliš nebo nedostatečně nebo ve špatný čas.

Pak se naše tělo cítí ještě hůře, cítíme se jako oběť svých emocí. Za takových okolností se sex stává vyjádřením zoufalé potřeby lásky a/nebo výboji slábnoucího ega. V nicotné snaze ovládat své emoce vyhledáváme drogy a alkohol. Každá taková substance vytváří určitý ,,emoční vjem” a dočasně slouží záměru utlumení emocí, jež nás neustále pronásledují.

Potlačené emoce vytvářejí myšlenky, jež jsou ,,nevědomé”.

S touto úrovní souvisí naše druhá čakra. Druhá čakra symbolizuje naše emoce a v nich obsaženou informaci o tom, jak vnímáme svůj život a sebe sama. Bohužel jsou emoce často ovládány bolestí, vinou, vztekem a strachem z naší minulosti. Toto nahromadění negativních emocí se chová jako plný odpadkový koš – stačí jeden další vyhozený papír a koš se převrhne a smetí vysype.Naše podvědomí, zejména podvědomí uložené ve druhé čakře, je takovým odpadkovým košem. A naše potlačené emoce jsou těmi papíry, které jej plní.

Příliš často fungujeme na hranici ,,převrhnutí” a nemůžeme si dovolit příliš mnoho cítit – ze strachu, že se ,,přehrada protrhne”. Vše potlačíme, neboť se bojíme, že vybuchneme pod tlakem emocí. Avšak emoce jsou důležitými ukazateli – jak pro náš vnitřní, tak i pro náš vnější život. Pokud si dovolíme vědomě pozorovat a přijmout emoce, aniž bychom u toho ztratili sebeovládání a propadli nadvládě emocí, mohou nám dokonale posloužit jako měřicí přístroje, jako ukazatele na palubní desce auta. Tyto ukazatele nám sdělují, kdy potřebujeme opravit, kdy vše funguje správně, kdy jsme v nebezpečí nebo naopak v bezpečí.

Mozková centra pro emoce a paměť jsou úzce propojena. Naše paměť pracuje na základě asociací, a vzpomínky naplněné stejnými emocemi jsou uloženy do stejného ,,souboru”. Proto tedy hrozí u potlačených emocí z naší zapomenuté minulosti, že se ,,nalepí” na současné situace, které aktivují tutéž emoci. V tomto bodě emoce minulé zesilují naše emoce současné až na nepřiměřený stupeň.

Jestliže jsme například v dětství utrpěli ztrátu či prohru, a nikdy se nám nedostalo odpovídající útěchy a podpory, budeme velmi přecitlivělí vůči jakékoliv ztrátě či prohře, již prožijeme jako dospělí. Jinými slovy, náš soubor ,,smutku” je doplněn. Pokud jsme svou zkušenost z dětství potlačili, nejsme schopni pochopit, proč cítíme takový smutek v reakci na něco, co se zdá být relativně bezvýznamné.

Naštěstí je naše vnitřní dítě stále naživu a žije v naší podvědomé mysli. Dokážeme-li dát svému vnitřnímu dítěti to, co předtím potřebovalo a co nikdy nedostalo, můžeme začít léčit svou starou bolest. Tímto způsobem se naučíme rozlišovat mezi bolestí pocházející z našeho dětství a bolestí z naší současnosti. Pak můžeme věnovat chvíli tomu, abychom své vnitřní dítě utišili a podpořili, a abychom je ujistili, že my – jako ten dospělý – máme situaci pod kontrolou.

Jedním ze základů tvořivosti je smyslová citlivost našeho fyzického těla. Pokud dokážeme očistit strach a bolest pocházející z naší minulosti, můžeme začít prociťovat své emoce se stejnou silou a jasností jako v době svého dětství. Jsme-li schopni toto učinit, probudíme v sobě úžasnou představivost a jasnost, jíž jsme jako dospělí ,,odrostli”. Pokud dokážeme s vnitřním dítětem vědomě komunikovat a milovat je, můžeme být intuitivně naladěni, jakož i pevně zakořeněni ve vyzrálém pochopení toho, jak tvoříme svou realitu.

Mnoho z nás se neobrátí do svého nitra, abychom nalezli odpovědi, dokud k tomu nejsme přinuceni pocity neúspěchu či zkušeností strachu a bolesti v našem vnějším světě. Tento strach nahlédnout dovnitř je z velké části způsoben ,,kostlivci v naší skříni”, čehož jsme si vědomi jen podvědomě. Náš vnitřní svět vskutku obsahuje strach a smutek, ale obsahuje také radost a krásu.

Dítě, jež je uvnitř nás, může cítit čisté emoce bez vlivu mentálního ,,měl bych”/,,neměl bych”. Tyto čisté, upřímné emoce nesou pravdu našeho raného dětství a toho, jak nás tyto zkušenosti vybrousily do toho, kým dnes jsme. Jako děti jsme si svou tehdejší aktivní představivostí stvořili bezpečnou realitu. V onom světě jsme byli důležití, silní, krásní a/nebo chytří.

Ve skutečnosti jsme byli kýmkoliv a čímkoliv, čím jsme si být přáli. Jinými slovy: pro nás jako děti byl závoj mezi 3 a 4D byl velmi tenký. Měli jsme přístup k silám manifestace na astrální úrovni. V naší nevinné dětské mysli byla realita, kterou jsme tvořili, velmi skutečná, dokonce skutečnější, než vnější svět, v němž jsme byli malí, slabí, rozjívení a občas zlobiví.

Uzamčeno uvnitř tohoto bezpečného světa, jenž jsme sami vytvořili, spočívá tajemství osoby, jíž skutečně jsme a jejíž existenci jsme si jako dospělí nechali ,,vymluvit”. Možná dokážeme přemluvit své vnitřní dítě, aby tento svět s námi sdílelo. Nicméně nejprve musíme získat pozornost, respekt a lásku svého vnitřního dítěte. A nakonec – pokud si přejeme do tohoto světa znovu vstoupit, musíme být ochotni ,,být jako malé děti”.

CELISTVOST VZTAHU

Zuzana Soukupová

úryvek z knihy „VZTAHY NA CESTĚ OSOBNĚ DUCHOVNÍHO ROZVOJE“ (více viz rubrika „KNIHY“)

Přinést do vztahu větší celistvost znamená být více tím, kým skutečně jsme. Někdy to znamená mít odvahu více mluvit o tom, jak věci vidíme nebo jak se cítíme.

Někdy to znamená, že se odvážíme seznámit se zdroji konfliktu, které byly doposud zameteny z dohledu, abychom je nyní mohli konečně vyřešit ,,venku”, namísto toho, aby nadále zůstávaly uzavřené ,,v přístěnku”.

V každém případě to, co riskujeme, je pro nás jedinečné a je to dědictvím našeho osobního příběhu. Mnozí se – více než čehokoliv jiného – bojí, že odezvou bude hněv. Jiní se zase více než hněvu obávají, že v odpovědi na jejich úsilí se ostatní stáhnou. Někteří již při pouhé vyhlídce na větší upřímnost ve vztahu s každým promítají katastrofická očekávání – očekávání, že vztah samotný se nezdaří a náhle skončí. Ať již jde o jakýkoliv strach, za účelem žití opravdového života musí být transformován naší ryzí motivací naplnit své nejvyšší poslání zde na Zemi, a to i v našich vztazích a právě jejich prostřednictvím. Cokoliv menšího představuje jen částečnou duchovnost, nikoliv duchovní život.

Zkusit štěstí nebo vstoupit ve vztazích s druhými na nové území vyžaduje oddanost našemu cíli. Také to vyžaduje, abychom v sobě měli určitý pocit vnitřní harmonie, jenž nám umožňuje poznání, že ať již bude výsledek jakýkoliv, budeme v pořádku. To neznamená, že bychom věděli, jak vztah dopadne nebo jaký bude výsledek našeho riskování. Znamená to, že budeme v pořádku – bez ohledu na výsledek.

Tento pocit bezpečí přichází spíše zevnitř nás samotných – od uznání své osobní životní jiskry, než abychom tento pocit bezpečí či zaručení „štěstí“ hledali u jiných osob. Vyžaduje-li naše identita podporu druhých, bude podstupování rizik složité, neboť při každém našem kroku bude hrozit případné zhroucení. Ale pokud naše celistvost a identita závisí na tom, co je v nás, pak můžeme jednat čestně a s odvahou, pokud jsou vyžadovány, neboť při svém úsilí budeme pozvedáni a podporováni zevnitř.

V každodennosti života existuje mnoho příležitostí k riskování, pokud usilujeme o vytvoření větší důvěrnosti s druhými a snažíme se být s nimi způsobem, jenž role přesahuje. Když se například s někým setkáme, máme na výběr chovat se k němu podle role, kterou hraje: zákazník v obchodě, úředník, řidič auta, tesař, školník atd., nebo k té osobě můžeme přistupovat jako k lidské bytosti nám rovné, jako k božské jiskře, jež je součástí oceánu vědomí Nejvyššího Zdroje. Rychlý běh života v nás často v průběhu dní zařadí režim ,,autopilota” a naše dny běží, jako bychom byli probuzeni, avšak ve skutečnosti spíme. Nemůžeme riskovat odstoupením od rolí, neboť jsme ve ,,funkčním módu”, tedy děláme jen to, co je nezbytné. Tento způsob přístupu k druhým způsobuje, že je vnímáme podle toho, co pro nás mohou učinit, místo toho, kým jsou.

Jelikož mnozí lidé působí po většinu času v tomto ,,funkčním módu”, kdokoliv tento mód opustí, riskuje, že něco učiní jinak. Kdokoliv, kdo takto vystoupí z řady, musí být ochoten čelit rozpakům v situaci, jež se vymyká známému a běžnému stavu. Přesto se i rozpaky či trapné situace mohou také stát přáteli, neboť nás upozorňují, že se odehrává něco nového. Když riskujeme, že se změníme, přijímáme důsledky svých vlastních činů. Přijímáme důsledky toho, že jednáme s druhými s větší lidskostí, zájmem, láskou či důvěrností, než od nás očekávají.

Jaké jsou tyto následky?

Na tuto otázku existuje mnoho odpovědí, každá z nich záleží na jedinečné situaci, v níž se nacházíme. A přesto není klíčové, jaké jsou či budou následky takové situace, když opustíme to známé a obvyklé, nýbrž jaké jsou předpoklady této situace, základy vědomí uvnitř nás, z nichž povstává způsob, jak k druhým přistupujeme. Právě motivace srdce nám umožňuje vnímat a přát si něco více, jsme-li s druhým člověkem. Z pohledu lidských vztahů je toto důležitější, než jak se situace vyvine. Máme-li odvahu a touhu se podělit s druhým o více ze sebe sama, můžeme učinit onen skok, jenž je vyžadován, máme-li udělat to nečekané. Můžeme se stát osobou, jež přistupuje k druhému na základě jeho lidskosti, nikoliv jeho funkčnosti.

ENERGIE MINULOSTI

Zuzana Soukupová

V posledních dnech můžeme všichni pociťovat kolem sebe směs různorodých energií, zaznamenávat u toho energeticko-karmické lekce, které jsme již z našeho pohledu dávno důkladně zpracovali.

Možná si pokládáte otázku:

„Jak to? Proč znovu mám řešit tuto záležitost, mám ji již zcela vyřešenou…“

V současné době dochází k celoplanetárnímu přílivu vysokých frekvencí energií, které vytahují z větších hloubek starší energie, energie jež existovaly dříve a to z jednoho prostého důvodu – kvůli celoplanetárnímu i celogalaktickému vynulování těžkých energií – resetu nutnému k posunu planety i celé galaxie do vyššího energetického pásma.

Jedná se o stejný proces, který zažíváme během svého osobního duchovně-energetického vzestupu. Po přísunu vyšších energií nastává energetické vyplavování z usazenin duše, a tak tedy i planeta Země zažívá v současnosti globální čištění energií, kdy se ve větší míře v jejím energetickém poli objevují „usazeniny“, což vede k nepokojům, ke ztrátám jistot v mnoha oblastech.

Pracujete-li vědomě na svém duchovně-energetickém vzestupu již delší dobu, nacházíte v určité výhodě. Můžete snáze rozpoznat starší, již „ohrané“ energie, zapojit své vnitřní světlo společně se silou víry a vynořivší se energie zpracovat lehkým závanem své síly. Jinak totiž hrozí, že starší energie stáhnou vědomí i celé energetické pole jedince znovu do úrovní, v nichž se nacházel například před 15 – 20 lety.

Doporučuji všem co nejvíce se zvnitřňovat, meditovat, používat vše, co se za dobu své cesty duchovně-energetické rozvoje naučili. A neohlížet se na minulost, nepatlat se v ní. Každým vnořením se do minulosti přitahujeme energii do současného okamžiku, naše karmické lekce pak rostou a my zakoušíme nesmírnou tíhu, propadáme se do smutku, sebe-obviňování, depresí, či se „jen“ divíme…

Měli jste trauma jako dítě?

Vězte, že v té době ho „máte“ i budete „mít“, ale vy jste (alespoň předpokládám že „ano, čtete-li tento článek) již dospělý člověk, jenž si vybudoval racionální mysl, která slouží mimo běžné povinnosti i k tomu, aby pochopila a ovládla emoční energie. Racionální mysl tedy zůstává i na duchovní cestě důležitou součástí celkového vzestupujícího vědomí, neboť napomáhá převádět emoční energie v myšlenky poznání.

Např. pokud mě opustila matka jako malou holčičku, a já budu neustále plakat i ve svých 52 letech, vracím se svým vědomím do let, kdy jsem byla opuštěna…

Ale přece jsem nejen vyrostla, vdala se, mám dvě překrásné děti, ale též již ušla delší cestu duchovně-energetického rozvoje, na níž jsem přijala a následně přirozeně pochopila, proč mé dětství bylo právě takové.

V současné době je tedy vhodné, abychom neposilovali negativní vzpomínky vyplavující se vlivem současných energií. Myšlenky jsou energie, vytvářejí doslova živé pole vědomí, či svět, v němž jsou schopny žít svým vlastním životem a vytvářet novou šablonu – jakýsi Matrix v Matrixu.

Je vhodné se urychleně naučit ovládat své myšlenky, stát se pozorovatelem a současně hlavním dirigentem svých myšlenek, emocí a tím pádem i činů. Jako pomůcku doporučuji následující jednoduché myšlenkové cvičení, které můžete aplikovat vždy a všude.

Koncentrační cvičení „JÁ JSEM“ je velmi účinné. Nejsme-li pány svých myšlenek a myšlenky ovládají nás, namísto abychom ovládali my je a kontrolovali je, přicházíme nesmyslně o svou energii i čas, protože se naše myšlenky rozbíhají současně mnoha směry a ani za jednou z těchto myšlenek není patřičná síla k prosazování a uskutečnění. Pokud posílíme svoji pozornost, bude naše myšlení i činy tvůrčí a produktivní.

Budeme-li pravidelně praktikovat koncentrační cvičení „Já Jsem“, postupně se naše myšlenky uklidní, tvůrčí síla našeho vědomí vzroste, osobní Já ustoupí do pozadí a my se budeme cítit stále volnější. Dříve nebo později budeme takto zavedeni k ryzímu jádru své bytosti, jinými slovy, vědomě rozšíříme své vědomí z fyzické reality do vyšších dimenzí.

Toto cvičení je vhodné provádět před meditací, před všemi druhy energetických technik, ale i vždy během dne, kdy se naše myšlenky rozeběhnou mnoha směry nebo jedna myšlenková forma nižší frekvence (strach, obavy) se snaží nás ovládnout.

Provádíte-li toto afirmační cvičení před meditací, je vhodné si položit dlaně na vrchní část hrudi, do místa, kde se nachází brzlík (v tomto bodě je důležité energetické centrum pro celý fyzický i jemně-hmotný systém), a pak jen v duchu opakovat a prociťovat:

„Já Jsem tichý pozorovatel svých myšlenkových dějů, zcela nezávislý na těchto myšlenkách. Já dovoluji těmto myšlenkám, aby kolem mne jen plynuly, a já jim zakazuji do mne vstoupit. Jednotlivé myšlenky, které se objevují, jen pozoruji, proto tyto myšlenky jen proplouvají kolem mého vědomí, mám od nich odstup. Já Jsem tedy neutrálním pozorovatelem, jenž tyto myšlenky plynoucí kolem sebe jen pozoruje. V těchto myšlenkových dějích, plynoucích kolem mne, zaznamenávám z pozice nezúčastněného pozorovatele pouze jejich pohyb a své vědomí udržuji vytrvale, pevně své vnitřní životní esenci …

Provádíte-li toto afirmační cvičení během dne, vaše okolí nic nepozná a za čas budete se mnou souhlasit, že jste se zklidnili a vaše energie vzrostla.

A v kontextu hlavního tématu tohoto článku budete hlavně osvobozeni od prožívání starších schémat karmických lekcí, naučíte se žít v Přítomném okamžiku s neustále se rozšiřujícím vědomím.

Karma a fyzické vztahy

Zuzana Soukupová

Napsalo se už hodně o tom, že často shledáváme někoho přitažlivým, ať již na úrovni fyzické, emocionální, duchovní či třeba intelektuální, a to zejména proto, že s takovým člověkem možná máme nevyrovnanou karmickou lekci. Naprostá většina karmických lekcí je nicméně snáze vyrovnatelná, pokud s tím druhým nenavážeme bližší fyzický vztah.

Je možné, že jste již vyrovnali veškerou karmickou energii, kterou máte s jinými osobami. Neznamená to však, že jste absolvovali veškeré své karmické lekce. Měli byste vědět, že větší část vašich karmických lekcí se týká jiných osob, ale ty nejdůležitější lekce se týkají pouze vás samotných, týká se to vztahu, jež máte sami se sebou.

Známé pravidlo ,,Čiňte druhým to, co chcete, aby oni činili vám” funguje oboustranně – tedy lze to formulovat také jako ,,Čiňte sami sobě totéž dobro, chovejte se k sobě samotným stejně, jak byste se chovali k ostatním.” A pravda je, že mnozí se sami k sobě chovají mnohem hůře, než ke komukoliv jinému. Sami k sobě jsou kritičtější než k druhým… a takto si vytvářejí negativní energii – karmu –se sebou samotnými. A vesmír jim pak vrací tuto „nelásku“ zpět, vrací ji jim ve formě partnerů, o jejichž lásku či přátelství musí „bojovat“, partnerů, kteří jim zrcadlí pouze a jen jejich vnitřní nelásku. Dochází pak k onomu naříkání „já se tolik obětoval/-a,“ … Nechápou, že neláska a neúcta k sobě samotnému je chyba na projektoru, který promítá nepochopené lekce na plátno života…

Je třeba též zmínit, že fyzická přitažlivost není vždy způsobena karmickými lekcemi – nebo emocionální či duchovní přitažlivostí. Někdy prostě někoho potkáte, protože je součástí vašeho osobního životního plánu, protože s ním máte být. Je přirozené, že vyšší síly působí tak, abychom hned z počátku nerozeznali, zda osoba, s níž nám je krásně, se kterou rezonujeme na mnoha úrovních, spadá do kategorie karmických partnerů, či je příjemnou součástí naší cesty. Spousta z nás pak bádá, cože za lekce se máme společně naučit, dokonce pátrá po „minulých životech“, kdo komu co provedl atd. Zde platí osvědčená gnóza – považujme každého svého partnera, přítelkyni atd. za dokonalé zrcadlo své duše. Možná se vám tato myšlenka nezamlouvá, nicméně v rámci holografické reality v našem životě všechny osoby odrážejí něco, o čem ještě nevíme, co máme v sobě uložené, ale též i to, jací bychom mohli být, kdybychom si to na těch druhých nevšimli a posléze moudře u sebe vnitřně nezpracovali.

U karmických vztahů platí, že v mnoha případech (vlastně u většiny karmických vztahů) může být karmická energie vyrovnána rychleji, pokud fyzický vztah nenavážete – namísto toho, abyste se vrhli po hlavě do vztahu založeného na karmické přitažlivosti, a poté, jakmile skončí líbánky, zjistili, že navzdory tomu, že toho druhého milujete, karma ještě vyrovnána není. Nyní, když jste již v mnohem důvěrnějším vztahu, máte k sobě určitý závazek, nemůžete před karmou jednoduše utéci.

Pokud jste tedy již zralejšími duchovními lidmi, je opravdu lepší – když pocítíte fyzickou přitažlivost k jiné osobě – postupovat velmi zvolna, než navážete skutečný vztah. Buďte otevřeni vůči svému vnitřnímu vedení, abyste skutečně poznali, zda vážně potřebujete mít fyzický vztah nebo nikoliv. Můžete svou minulou karmu s takovým člověkem svěřit transformačnímu stříbřitě-fialovému světlu(více viz „Duchovní učení o Já Jsem“), či použít další transformační duchovní techniky – za účelem poznání povahy karmické lekce a též uvedení karmické energie do rovnováhy. Skutečně totiž existuje množství velmi duchovních lidí, kteří svůj postup po duchovní cestě zpozdili díky tomu, že se příliš rychle vrhli do vztahu založeného na karmické přitažlivosti, a poté skončili u toho, že si vytvořili další karmické lekce, namísto toho, aby je spíše vyrovnali.

Chcete-li vyrovnat karmickou energii, musíte být ochotni ,,pohlédnout na břevno ve svém vlastním oku”. A v karmickém vztahu často dojde k tomu, že na ono břevno ve svém oku zapomenete nebo se natolik zaměříte na ,,třísku v oku” partnera, že buď na své břevno v oku zapomenete úplně, nebo se na něj podívat odmítáte, což umožní vašemu egu, aby vytvořilo výmluvu, že to prostě udělat nemůžete nebo že to není třeba, dokud se ten druhý nezmění. Vaše ego bude totiž vždycky tvrdit, že chyba je na straně druhé osoby.

Skutečnost je však taková, že váš duchovní pokrok nemůže být nikdy brzděn mentalitou nebo chováním někoho dalšího. Brzdícím prvkem je vždy jen vaše vlastní mentalita a chování. Proto váš postup na duchovní stezce nikdy a nikterak nezávisí na tom, zda se někdo druhý změní. Závisí jen na vaší vlastní ochotě nalézat pravdu sám/-a o sobě, na vaší vůli k onomu důležitému činu – změnit se.

Pusťte se tedy do této změny. Pokud jste ve složitém vztahu, věnujte se nejprve onomu břevnu ve svém oku a pozvedněte své vlastní vědomí. Pak vám budou poskytnuty další ukazatele, tedy buď se změní váš partner a tím i váš vztah, nebo vyměníte partnera a najdete si vztah nový, v němž se budete učit dalším životním lekcím, nejvíce důležité je však nalézt vnitřní vztah ke své vlastní vyšší bytosti – tzn. přiblížit se ke skutečnému vnitřnímu „já“. Pouze tento stav vás může naplnit téměř trvalým mírem a spokojeností.

Snažíte-li se pořád změnit sebe sama, v to nejlepší, čím uvnitř sebe jste, stále duchovně-energeticky porostete. A bude vám jedno, zda roste také ten druhý nebo ne. To je záležitost jeho svobodné vůle. Zatímco, pokud si dovolíte věřit, že váš pokrok závisí na vašem partnerovi, pak činíte svého partnera svým Bohem, a dáváte přednost onomu ,,falešnému” Bohu před tím skutečným…

A kde je pravý Bůh? Je ve svém království… A kdeže je toto království? Uvnitř vás – ne ve vašem partnerovi. Vaše království je uvnitř vás… a království druhých je zase v nich samotných. Právě proto je můžete i máte nalézt nezávisle na komkoli dalším.

Buďte tady dole vším, čím jste nahoře…

Jednoduše se odvažte být zde na Zemi onou nádhernou bytostí, jíž odedávna jste ve vyšších sférách, dimenzích.

Duchovní transformace

Duchovní transformace – aktuální novinky

Obklopte rozhněvaného člověka láskou,

zahrňte špatně naladěného člověka dobrotou,

ukažte lakomci velkorysost,

buďte k lháři pravdiví…

Život po procitnutí

Svitek – rukopis psaný životem 10. část

Duše – dvojčata, dvojplamen

Svitek – rukopis psaný životem 9. část

Výběr terapeuta a duchovního učitele

VZPOMEŇME SI, PROČ JSME ZDE

CESTA POZNÁNÍ

Svitek – rukopis psaný životem 8. část

ZÁKON NUTNOSTI

SOUTĚŽ O ENERGII

Svitek – rukopis psaný životem 7. část

MOTÝLÍ ŽIVOT

BÍLÝ RYTÍŘ

Svitek – rukopis psaný životem 6. část

Přizpůsobování

Svitek – rukopis psaný životem 5. část

Svitek – rukopis psaný životem 4. část

SVĚTLO DUŠE versus STINNÉ JÁ

Svitek – rukopis psaný životem 3. část

Svitek – rukopis psaný životem 2. část

Svitek – rukopis psaný životem

Dary a překážky lásky

HARMONIE HVĚZDNÉHO BYTÍ

MEDITACE S HARMONIZAČNÍM DISKEM OED

ZRADA

Nádherné bytosti

HVĚZDNÉ ESENCE

Hledání sebe sama

Kotva lásky

ZRCADLENÍ

1728 paprsků krystalu duhy versus temnota

HLEDÁNÍ SVĚTLA LÁSKY

Světlo či iluze stínu

Cykly času – ATLANTIS

ELYSIUM – „ZNOVU SE VRÁTÍM“

Duchovní vzestup a láska

Duchovně-energetický vzestup a síla vnitřní víry

Duchovně-energetický vzestup a sebeláska

Vzestup a emoční mistrovství

Vzestup a duchovní celistvost

Duchovně-energetický vzestup a rodinné vztahy

MASKY DUŠE

Podstoupení rizik

EMOCE

CELISTVOST VZTAHU

ENERGIE MINULOSTI

Karma a fyzické vztahy

Adresa